Článek
Po patnácti letech, kdy jsem se železnici vyhýbal nebo volil výhradně žluté spoje RegioJetu do Prahy, mě okolnosti donutily k riskantnímu kroku. Cesta z Otrokovic do Vídně neměla jiné řešení: musel jsem zvolit České dráhy. Vytěsnil jsem z paměti ty mrazivé vzpomínky na mládí, kdy vlaky z Prahy měly hodinové zpoždění už na své první zastávce, a s odhodláním otevřel aplikaci Můj Vlak.
Past jménem „První třída“
Když mi systém nabídl doplatek do první třídy za pouhou stokorunu, neváhal jsem. „Za kilo navíc budu mít klid a nadstandardní servis,“ říkal jsem si s naivitou člověka, který dlouho neviděl interiér vozu Railjet (nebo v mém případě spíš toho, co na koleje zrovna zbylo).
Realita mě propleskla ještě před příjezdem vlaku. Notifikace v mobilu suše oznámila: Zpoždění 35 minut. V tu ránu se mi orosilo čelo. Můj navazující spoj na vídeňské letiště měl odjíždět přesně 20 minut po mém plánovaném příjezdu. Matematika Českých drah byla neúprosná – už v Otrokovicích jsem byl v minusu.
Návrat do devadesátek
Po nástupu do vlaku jsem začal hledat své „prvotřídní“ místo. Místo moderního open-space vozu na mě čekalo klasické kupé pro šest lidí. Sedl jsem si k dámě, která už uvnitř rezignovaně seděla, a rozhlédl se. Tenhle vagon nepamatoval první třídu ani v době své největší slávy, natož dnes. Vypadal podstatně hůř než nejlevnější třída u RegioJetu.
Aby toho nebylo málo, při rozjezdu se projevila technická závada: dveře našeho kupé žily vlastním životem. Neustále se samovolně otevíraly a zavíraly, nešly dovřít a mechanismus byl zjevně po smrti. Můj plán, že si v klidu objednám něco z menu a v klidu se najím, se rozplynul ve chvíli, kdy jsem zjistil, že žádné menu neexistuje. Gastronomický zážitek se nekonal.
„Já tady končím, ptejte se jiných“
Po dvaceti minutách se objevil průvodčí. Podal mi malou vodu a zkontroloval lístek. Když jsem se ho s obavami zeptal, co mám dělat, když kvůli jejich zpoždění nestihnu spoj na letiště a zda existuje nějaká náhrada, dostal jsem odpověď, která dokonale shrnuje klientský servis národního dopravce:
„Já vystupuji v Břeclavi. Ptejte se toho, kdo nastoupí po mně.“
V tu chvíli jsem pochopil, že jsem v tom sám. Do Vídně jsme dorazili se čtyřicetiminutovou sekerou. Na hlavním nádraží jsem už na nic nečekal – skočil jsem do prvního vlaku, který jel směrem na letiště. Lístek, nelístek, revizor, nerevizor. Chtěl jsem prostě stihnout letadlo.
Na letiště jsem nakonec dorazil s bezpečným předstihem, ale s jasným rozhodnutím: Příště jedu autem. Finančně to vyjde skoro nastejno a ušetřím si nervy z toho, jestli se dveře mého kupé rozhodnou spolupracovat.
Třešničkou na dortu byla zpáteční cesta. Seděl jsem ve vlaku a poslouchal spolucestujícího, který se s vážnou tváří ptal průvodčího, zda může žádat o odškodnění, protože vyjíždíme o šest minut později. Jen jsem se pro sebe hořce usmál. Po mém čtyřicetiminutovém zážitku a „břeclavském útěku“ průvodčího mi jeho stížnost přišla jako z jiného vesmíru.
