Článek
„Hele, jsi si tím jistý? To nejsou jenom jiná jídla a svátky. To je úplně jiný operační systém,“ říkal mi tehdy v univerzitní kavárně můj nejlepší kamarád a starostlivě mhouřil oči nad šálkem espressa. Kolem nás hučel klasický studentský shon a já se zrovna bláznivě zamiloval. Do holky, která se smála mým blbým vtipům, měla neuvěřitelný přehled o blízkovýchodní literatuře a byla muslimka.
Od té chvíle uplynulo pět let. Pět let, co spolu sdílíme jeden byt, jeden klíč od vchodových dveří, jeden rozpočet a jeden život. Když se dnes ohlédnu zpět na všechny ty varovné prsty, které kolem mě tehdy přátelé i širší rodina zvedali, musím se usmívat. Svět venku má totiž strašnou chuť škatulkovat. Vidí střet civilizací tam, kde my vidíme jen to, kdo dneska vynese koš a co budeme vařit k večeři.
Strach z neznáma jménem „Tchán a tchyně“
Pokud jsem měl z něčeho opravdu sevřený žaludek, nebyl to náš každodenní život, ale moment, kdy mě poprvé představí své rodině. V hlavě se mi honily ty nejtemnější scénáře vystavěné na základě zpráv z médií a internetových diskusí. Očekával jsem přísné pohledy, křížový výslech o mých morálních hodnotách a chlad, který by se dal krájet.
Realita však nemohla být odlišnější. První setkání neprobíhalo v atmosféře náboženského tribunálu, ale spíše v duchu kulinářské olympiády.
Jeho výsledkem bylo mé totální přejedení a zjištění, že její rodiče jsou v podstatě úplně stejní jako ti moji, chtějí pro své dítě někoho, kdo ho bude milovat, chovat se k němu s respektem a dokáže se postarat o teplo domova. Žádné zkoušení z Koránu se nekonalo. Přijali mě s otevřenou náručí a hřejivostí, kterou by jim mohl závidět leckterý středoevropský ateista.
Když se dogmata rozpustí v respektu
Nejčastější otázka, kterou od okolí dostávám (obvykle po třetím pivu, když opadnou zábrany), zní: „A to tě fakt nenutí konvertovat? Ani trochu?“
Odpověď je jednoduchá: Ne. Nikdy. Ani jednou to slůvko nepadlo. Moje partnerka naprosto chápe a respektuje můj život bez vyznání. Stejně tak já respektuji její identitu. Klíč k našemu úspěchu totiž tkví v tom, že ani jeden z nás není fanatik. Náboženství pro ni představuje spíše jakýsi vnitřní morální kompas, osobní filozofii a tradici, nikoliv sadu rigidních pravidel, kterými by musela mlátit o stůl a vyžadovat jejich plnění po svém okolí.
Jak vypadá náš „střet kultur“ v praxi?
Pokud bych měl velmi pracně hledat body, kde se naše odlišné zázemí projevuje, byly by to naprosté banality, které spíše obohacují náš život, než že by ho komplikovaly. Vezměte si například svátky. Já beru Vánoce spíše jako synonymum pro klid, pohádky a kapra. Ona zase prožívá Ramadán a Eid jako příležitost k rodinným setkáním. Výsledek? Slavíme prostě obojí. Máme dvakrát více dobrého jídla, dvakrát více pohody a dvojnásobný důvod k radosti.
Podobně přirozeně jsme vyřešili i kuchyni. Moje původní představa o české klasice plné vepřového masa se v průběhu let proměnila. Doma vepřové sice nevaříme, protože mi to za ten pocit diskomfortu pro ni nestojí, ale na oplátku jsem díky ní objevil fantastický svět orientálního koření, bylinek a receptů, o kterých se mi dřív ani nezdálo. Když mám chuť na bůček, dám si ho na obědě s kolegy v práci. Doma si raději pochutnám na dokonalém kuskusu nebo jehněčím.
Dokonce i v našich povahách se ty odlišné světy krásně doplňují. Moje někdy až příliš pragmatické, středoevropské uvažování, které má tendenci sklouzávat ke zbytečnému stresu z budoucnosti, naráží na její klidnější nadhled. Její víra v to, že věci nakonec dopadnou přesně tak, jak mají, mě často vrací nohama na zem a učí mě prostě jen dýchat.
Láska nepotřebuje stejný pas, ale stejný směr
Pět let života ve dvou lidech z odlišných kulturních břehů mě naučilo jednu zásadní věc: kultura a náboženství jsou jen vnější slupky. To, co dělá partnerství funkčním, jsou společné hodnoty, jako je smysl pro humor, tolerance, spolehlivost a schopnost naslouchat.
Všichni ti proroci apokalypsy, kteří nám věštili brzký rozchod kvůli „nepřekonatelným rozdílům“, zapomněli na to nejdůležitější, že pod nánosem tradic jsme pořád jen lidé. My dva ty rozdíly zkrátka nepozorujeme. Možná proto, že místo hledání toho, co nás rozděluje, se raději soustředíme na to, co nás spojuje. A funguje to skvěle.
