Článek
Praha je město, které má pověst jednoho z nejpřívětivějších míst pro život v Evropě. Když sem přijedete jako cizinec, uchvátí vás její gotická architektura, všudypřítomná atmosféra historie, skvělá káva v designových bistrech a pocit, že se nacházíte v srdci světa. Statisíce expatů, digitálních nomádů a zahraničních studentů sem každoročně proudí s vírou, že zapadnout do místní kultury bude hračka. Stačí přece vyrazit do venkovních zahrádek, navštěvovat mezinárodní meetupy nebo se usadit v oblíbených čtvrtích jako Vinohrady či Letná. Po pár měsících však mnoho z nich narazí na zvláštní, neviditelnou zeď. Zjistí, že přestože v Praze žijí, pracují a utrácejí peníze, žijí v dokonale uzavřené bublině, odděleni od autentického českého života tlustou vrstvou zdrženlivosti.
Tento fenomén má hluboké sociologické a kulturní kořeny. Nejde o to, že by Češi byli nutně nepřátelští nebo xenofobní. Kdo někdy zažil české pohostinství na vesnici nebo po třetím pivu v tradiční hospodě, ví, že opak je pravdou. Problém spočívá v povaze českých sociálních vazeb, které jsou notoricky pevné, ale zároveň extrémně uzavřené. Průměrný Čech má své jádro přátel definované už ze základní nebo střední školy, případně z rodinného kruhu. Tyto vztahy se budují roky, často desetiletí, a jsou založené na sdílené historii, specifickém humoru a nevyřčených pravidlech. Vniknout do takto zabetonované struktury zvnějšku je jako pokusit se odemknout starožitný trezor bez klíče. Místní lidé zkrátka nemají potřebu neustále rozšiřovat svůj okruh o lidi, kteří v zemi možná za rok nebo za dva nebudou.
Cizinci se tak ocitají v paralelním vesmíru. Pohybují se v ekosystému mezinárodních firem, coworkingových center, anglicky mluvících kaváren a specializovaných facebookových skupin typu „Expats in Prague“. V tomto prostředí je všechno snadné – domluvíte se anglicky, všichni řeší stejné problémy s hledáním bytu nebo vyřizováním víz a sociální interakce fungují na základě okamžitého, nezávazného entuziasmu. Jenže tato bublina postrádá hloubku. Je to sociální fast food. Zasytí vás na chvíli, ale dlouhodobě ve vás zanechá pocit prázdnoty a nenapojení na skutečný tep místa, kde žijete.
Další vrstvou problému je jazyk. Čeština je nádherný, ale pro cizince brutálně náročný jazyk. A co hůř, Češi mají tendenci okamžitě přecházet do angličtiny, jakmile zaslechnou cizí přízvuk. Dělají to z čisté zdvořilosti a snahy pomoci, ale pro cizince to znamená fatální past. Ztrácí tím motivaci se dál trápit s pády a výslovností, protože „to přece jde i bez toho“. Bez jazyka však navždy zůstanete pozorovatelem za sklem. Unikají vám nuance vtipů, nálady ve společnosti, kulturní kontext zpráv i to, o čem se lidé baví u vedlejšího stolu. Jazyk není jen nástroj komunikace; je to klíč k pochopení mentality. Dokud jej cizinec nepoužívá, zůstává cizincem i v očích těch, kteří by se s ním možná rádi přátelili.
Svoji roli hraje i jistá česká uzavřenost vůči vnějším vlivům, která pramení z historických zkušeností menšího národa. Češi bývají vůči nově příchozím zpočátku skeptičtí. Nejsou tak otevřeně vřelí jako lidé v jižních státech nebo hyperkorektní jako v anglosaském světě. Jejich vlídnost je tichá, praktická a často skrytá za cynickým humorem. Pro cizince, kteří jsou zvyklí na okamžitý americký optimismus nebo povrchní nadšení, to může být šok. Mají pocit, že na ně všichni mračí, a tak se raději stáhnou zpět do bezpečí své expatské komunity, kde si vzájemně potvrzují, že „místní jsou chladní“.
Rozbít tuto neviditelnou zeď vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti, odvahy a ochoty snášet trapnost a nepochopení. Znamená to přestat vyhledávat pouze podniky s anglickým menu, začít se učit česky i za cenu toho, že se budete zpočátku stydět, a přijmout fakt, že české přátelství se nekupuje na počkání, ale musí se vysedět a odpracovat.
