Článek
Když se řekne „Erasmus“, většina lidí si představí pestrobarevnou koláž z Instagramu: sluncem zalité evropské metropole, skupinky usměvavých studentů s krosnami na zádech objevujících skryté kavárny, multikulturní večeře plné domácích specialit a hluboké diskuze o budoucnosti Evropy nad šálkem prvotřídní kávy. Brožury univerzit a propagační materiály Evropské unie vykreslují tento pobyt jako transformační akademický zážitek, který z vás udělá světoběžníka s rozšířenými obzory. Realita za zavřenými dveřmi anonymních chodeb studentských kolejí má však často k idyle daleko. Voní spíše zatuchlým kobercem, levným instantním jídlem a tunami prázdných plechovek od piva.
Pravdivý obraz zahraničních studijních pobytů totiž diktuje tichý, ale o to brutálnější diktát moderní doby: strach z promeškání. Od chvíle, kdy studenti dorazí na koleje, se roztočí kolotoč, z něhož se jen těžko vystupuje. Každý večer se něco děje, každá noc slibuje „legendární zážitek“ a nikdo nechce být ten, kdo zůstane na pokoji s knihou, zatímco se o patro níž píše historie (nebo se alespoň hlasitě pouští techno). Výsledkem je paradoxní stav: jste obklopeni stovkami lidí z celého světa, a přesto prožíváte hlubokou, vyčerpávající samotu.
Kolejní život na Erasmu funguje jako zvláštní sociální experiment v uzavřeném ekosystému. Lidé sem přijíždějí s obrovskými očekáváními a odhodláním „užít si rok života na maximum“. Tento tlak na okamžitou a neustálou zábavu však plodí obrovskou křeč. Nikdo si nechce připustit, že je unavený, že ho bolí hlava ze včerejšího mezinárodního večírku nebo že by si prostě jen rád pustil film v tichu vlastního pokoje. Být unavený nebo chtít klid je v této komunitě tichým sociálním hříchem. Znamená to, že neumíte žít, že kazíte partu nebo že jste snad nudní.
Když se setkají desítky mladých lidí různých národností, kteří jsou poprvé v životě kompletně odtrženi od svých domovů, rodin a studijních povinností, přirozeným katalyzátorem se stává alkohol a společné akce. Tyto takzvané „mezinárodní dýchánky“ mají ale málokdy podobu spontánní bohémské zábavy. Často se mění v únavné maratony v kuchyňkách o dvanácti metrech čtverečních, kde se překřikují hlasité reproduktory a konverzace se po půlnoci smrskávají na opakované sdílení stejných klišé o tom, jak je v té či oné zemi levné pivo.
Nejsmutnější na tom všem je fakt, že tato kultura „divokého Erasmu“ vytlačuje jakoukoli hloubku. Chtěli jste poznat cizí kulturu? Zjistíte, že většina vašich spolubydlících tráví dny spánkem do dvou odpoledne, noci v klubech a zbytek času stěžováním si na byrokracii univerzity. Akademická stránka pobytu se často redukuje na opisování seminárních prací a sbírání tzv. „easy credits“ – tedy předmětů, kde se od zahraničních studentů nic nevyžaduje, hlavně že přinesou peníze do univerzitního rozpočtu.
Když se pak po půl roce nebo roce vracíte domů, všichni od vás očekávají zářivé úsměvy a věty o tom, jak to bylo nejlepší období vašeho života. Vy v sobě ale nosíte spíše úlevu. Uvědomíte si, že mýtus o bezstarostném Erasmu je jen dobře prodávaná marketingová šablona, která má zakrýt fakt, že mladí lidé jsou často vystaveni obrovskému tlaku zapadnout do předem nalinkovaného ideálu.
