Článek
Když se ve společnosti mluví o sexbusinessu, debata se obvykle točí kolem morálky, legálních hranic, vykořisťování nebo naopak tabuizovaného bohatství. V celém této debatě chybí jeden základní hlas, hlas samotných poskytovatelů služeb. Veřejnost má tendenci nahlížet na lidi v tomto odvětví skrze dvě extrémní škatulky: buď jako na oběti moderního otroctví, nebo jako na chladnokrevné oportunisty, kteří za peníze prodají cokoliv.
Skutečnost je však mnohem složitější, lidštější a plná odstínů, které vyvracejí zažitá klišé. Čtyři lidé zevnitř sexbusinessu otevřeně vyprávějí o tom, co jejich práci doopravdy formuje, proč v ní jsou a co je na ní nejtěžší.
Klára (34 let, nezávislá eskortka a autorka obsahu): „Je to práce s lidskou duší, peníze jsou až na druhém místě“
„Když jsem s tím před pěti lety začínala, měla jsem exekuční dluhy po bývalém manželovi a propadla jsem panice, že skončím na ulici. Peníze byly hlavní motivací, to nepopírám. Jenže po třech měsících jsem dluhy splatila a v branži jsem zůstala. Proč? Protože jsem zjistila něco, co nikdo nečekal: tahle práce mi dává svobodu, o které se mi v obyčejné práci ani nesnilo.
Lidé si myslí, že s klienty jen mechanicky spíme. Ve skutečnosti devadesát procent schůzek tvoří rozhovory. Moji klienti jsou často vysoce postavení manažeři, ředitelé nebo lidé z IT, kteří jsou v reálném životě neuvěřitelně osamělí. Doma mají partnery, kteří je kritizují, nebo žijí v prázdných vztazích. Mě platí za to, že je bezpodmínečně vyslechnu, nehodnotím je a vytvořím jim bezpečný prostor. Finanční stránka je samozřejmě skvělá, ale flexibilní pracovní doba a fakt, že si sama vybírám, s kým strávím čas, mě drží uvnitř. Kdyby to bylo jen o penězích, dávno bych se zhroutila z té emocionální zátěže, kterou do toho člověk musí investovat.“
Marek (29 let, společník pro ženy a privátní masér): „Muži v sexbusinessu neřeší jen sex, ale vlastní selhání“
„O muži, který se živí poskytováním intimních služeb ženám, společnost předem soudí, že je to buď gigolo s vymetenou hlavou, nebo podvodník. Málokdo si představí, jaká psychologická dynamika za tím stojí. Moje klientky jsou z devadesáti procent vdané ženy ve středním věku, často úspěšné podnikatelky nebo manažerky, jejichž manželé je už léta nevnímají jako ženy, ale jako spolubydlící na hypotéku.
Když přijdou za mnou, nechtějí zběsilou divočinu z pornofilmů. Chtějí něhu, pozornost, ocenění a pocit, že jsou pro někoho na světě v tu chvíli ty nejdůležitější. První schůzky bývají plné nervozity a slz, protože ty ženy v sobě nosí roky odmítání. Moje práce obnáší obrovskou dávku empatie a kontroly vlastního ega. Peníze jsou fajn, ale největší motivací je pro mě ten moment proměny, kdy vidím ženu, která do místnosti vešla s hrbem na zádech a pocitem méněcennosti, a odchází s rozzářenýma očima a vztyčenou hlavou. To vám žádná běžná brigáda nedá.“
Hana (42 let, bývalá pracovnice v klubu, dnes terapeutka): „Mýtus o tom, že to děláme dobrovolně z rozkoše, je stejně hloupý jako mýtus, že jsme všechny donucené“
„Strávila jsem v klasickém eskortním klubu sedm let. Odešla jsem loni a dneska pomáhám lidem, kteří z tohoto prostředí chtějí ven. Co mě na veřejné debatě nejvíc vytáčí, jsou ty dvě škatulky. Aktivisté na jedné straně tvrdí, že každá žena v sexbusinessu je oběť obchodování s lidmi. Morální zastánci na druhé straně křičí, že jsme líné děvky, které si chtějí snadno vydělat na kabelky.
Pravda leží úplně jinde. Já jsem do klubu nastoupila po rozvodu, kdy jsem neměla na nájem. Byla to volba z nouze, ale byla to moje volba. Zpočátku to bylo peklo. Musela jsem se naučit vypnout vlastní tělo a brát to jako rutinní směnu v továrně. Ty peníze byly tak vysoké, že mě to doslova drželo nad vodou. Jenže postupem času jsem pochopila, co to dělá s psychikou. Mnoho mých kolegyň v tom zůstalo proto, že si zvykly na rychlé peníze, ale ztratily schopnost navázat normální, nekomerční vztah. Peníze vás zpočátku zachrání, ale později se mohou stát zlatou klecí. O tomhle málokdo mluví , že cena se neplatí jen v čase, ale v kusech vlastní duše, které už nikdy nedostanete zpátky.“
David (38 let, tvůrce na OnlyFans a poskytovatel diskrétních služeb): „Přišel jsem o iluze o lidské morálce, ale našel jsem vnitřní klid“
„Dřív jsem pracoval jako inženýr v automobilce. Všichni tleskali: ‚Máš poctivou práci, řádný titul, jsi užitečný pro společnost.‘ Jenže jsem dřel deset hodin denně, domů jsem se vracel vyřízený a na účtu mi zbývaly drobné. Zkusil jsem si ze zvědavosti vytvořit profil na platformě pro dospělé a nabízet i osobní setkání. Během půl roku jsem vydělával čtyřnásobek toho, co v inženýrské kanceláři.
Co mi tato práce dala? Finanční svobodu a možnost investovat do nemovitostí. Co mi vzala? Iluze o tom, jak pokrytecká společnost je. Mezi mými klienty a odběrateli jsou lidé, kteří by mě na ulici veřejně odsoudili, v neděli sedí v prvních lavicích v kostele a v noci mi píšou ty nejzvrácenější fantazie. Naučil jsem se nesoudit lidi. Sexbusiness mě naučil absolutní toleranci. Peníze jsou důležité, to nepopírám, ale největší paradox je, že teď pracuji o polovinu méně, mám víc času na rodinu a žiji bez neustálého finančního stresu, který mě dřív ničil.“
Proč lidé vstupují do sexbusinessu?
Zpovědi lidí z praxe ukazují, že motivace jsou mnohem pestřejší, než jakékoliv sociologické studie dokážou shrnout do tabulek. Peníze sice bývají spouštěcím mechanizmem, vstupenkou do světa, kde lze rychle vyřešit dluhy nebo existenční krizi, ale zřídka kdy jsou jediným důvodem, proč v odvětví lidé zůstávají.
