Článek
Nedávno jsem psala o atmosféře v ženské šatně u bazénu – o tom, jak je plná neformálního sdílení, dětí, rozhovorů o fénování vlasů a tiché mezigenerační solidarity. Když jsem ten článek dopsala, jeden kamarád se usmál a prohodil: „To u nás v pánských sprchách je to úplně jiný vesmír. Tam vládne jedno základní pravidlo: nedívat se dolů, nedívat se druhým do očí a hlavně nedělat žádné podezřelé pohyby.“
Téma mužského srovnávání v lázních, saunách nebo po fotbale je opředeno spoustou mýtů, vtipů i tichých úzkostí. Jak to tedy vlastně je? Je pánská sprcha bojištěm mužského ega, nebo naopak místem té největší tiché paniky?
Kód pohledu do kachličky
Zatímco ženy v šatnách bez problémů probírají kvalitu šamponu, uvolněně komunikují a u toho se utírají ručníkem, v pánských sprchách většinou panuje přísný, téměř posvátný protokol.
Zeptejte se kteréhokoliv muže a potvrdí vám to: existuje nevyslovený kód. Pohled směřuje výhradně na kachličku přímo před sebou, na mýdlo, případně do stropu. Jakýkoliv delší pohled stranou je vyhodnocen jako narušení osobní zóny nebo obávané „skenování“.
Tento kód nevznikl náhodou. Je to obranný mechanismus. Muži jsou odmalička vychováváni v prostředí, kde se slabost nepromíjí a kde jakýkoliv náznak tělesného hodnocení od jiného muže může vyvolat pocit nepohodlí nebo ohrožení. Pohled do stěny je tak nejbezpečnějším způsobem, jak dát ostatním najevo: „Jsem tu jen kvůli hygieně, nevšímám si tě a ty si nevšímej mě.“
Tichá panika z puberty, která přetrvává
Pravdou ale je, že i když se muži tváří jako klidné bytosti, kteří nic nevidí a nikoho neřeší, vnitřní monolog v hlavách mnoha z nich bývá dost živý.
Většina kluků si první okamžiky tělesného srovnávání odnese ze školních šaten po tělocviku nebo z prvních návštěv bazénu v pubertě. To je věk, kdy je lidské tělo v plném vývoji a každá odchylka od „průměru“ způsobuje obrovskou vlnu nejistoty.
Zatímco u žen se společenský tlak zaměřuje na váhu, celulitidu, strie nebo vrásky, u mužů se tělesnost v popkultuře i ve vtipech velmi často smrkne na jediný parametr. Parametr, který navíc nemohou ovlivnit žádným cvičením ani dietou. Není se co divit, že se v prostředí, kde dojde k úplnému odhalení, probouzí stará ostražitost.
Mužské ego vs. lidská realita
Dochází tedy v pánských sprchách k onomu pověstnému „porovnávání“?
Intelektuálně a vědomě většina dospělých mužů nikoho neporovnává. Nemají potřebu si dokazovat převahu nad neznámým člověkem u vedlejší baterie. Jenže lidské oko je rychlé a podvědomí funguje nezávisle na naší vůli. Bleskový, půlvteřinový průzkum terénu je reakce, k níž občas dojde – ať už ze zvědavosti, nebo z potřeby ujistit se o vlastním „normálu“.
Když ale opadne počáteční napětí, realita pánských sprch je stejně obyčejná jako ta ženská.
I v pánských lázních vedle sebe stojí dvacetiletí sportovci s vysekaným břichem, padesátníci s pivním mozolem, senioři s jizvami po operacích i tátové od rodin, kteří jsou rádi, že si na půl hodiny odfrkli. A pod proudem teplé vody jsou si všichni rovni.
Osvobození od mýtů
Největší osvobození přichází v momentě, kdy si muž uvědomí, že všichni ostatní v té místnosti řeší úplně to samé: aby jim neuklouzly pantofle, aby si nespletli ručník a aby byli co nejdříve v suchém oblečení.
Mužská tělesná zranitelnost je téma, o kterém se málokdy mluví nahlas. Muži o svých nejistotách před ostatními v šatně nejásají, raději je přejdou vtipem nebo mlčením. Ale schopnost odhodit ručník a neřešit, jestli vypadám jako ze šablony, je pro muže stejně velkým krokem k sebedůvěře jako pro ženy.
