Článek
Většinou se v barech nebo v poradnách pro muže mluví o tom, jaké to je, když „to nejde“. Nebo se vtipkuje o ženách, které hrají divadlo, aby měly pokoj. U nás doma je to ale obráceně. Já jsem ten, kdo po každém milování odchází do koupelny s pocitem vítězství, které chutná jako popel. Já jsem ten, kdo lže celým svým tělem.
Dva světy, jedna postel
Moje partnerka, říkejme jí Jana, je úžasná žena. Když jsme se poznali, oba jsme si za sebou táhli batoh plný zkušeností, rozvodových papírů a dětského pláče. Máme oba po jednom dítěti z předchozích vztahů. Naše víkendy jsou plné smíchu, rozházených hraček a logistických operací, kam koho odvézt. Pro mě je to ideální stav. Cítím se kompletní. Splnil jsem si otcovskou roli, mám zdravé dítě, mám zázemí a teď bych chtěl konečně začít žít trochu i pro sebe – a pro nás dva jako pár.
Jenže Jana to vidí jinak. Pro ni jsou naše děti „moje“ a „tvoje“. Touží po tom „našem“. Po biologickém důkazu naší lásky, po malém uzlíčku, který by smazal hranice mezi našimi minulostmi a spojil nás v jeden neoddělitelný celek.
Den, kdy se zastavil čas
Pamatuji si ten večer, kdy s tím přišla poprvé. Seděli jsme na terase, pili víno a ona mi s tím zvláštním leskem v očích řekla, že by chtěla vysadit antikoncepci. Cítil jsem, jak mi v hrudi zamrzl dech. Zkusil jsem být upřímný. Řekl jsem jí, že už na další dítě nemám sílu. Že se bojím té nekonečné únavy, finanční zátěže a toho, že ztratíme tu trochu svobody, kterou jsme si vydobyli.
Reakce byla zdrcující. Nebyl to křik, byl to tichý, hluboký smutek, který se usadil v každém koutě našeho bytu. Jana se uzavřela do sebe. Viděl jsem, jak se mi vzdaluje, jak každé moje „ne“ vnímá jako odmítnutí jí samotné, její krásy a naší společné budoucnosti. Nedokázal jsem se na to dívat. Nedokázal jsem být ten „zlý“, co jí bere její největší sen. A tak jsem udělal něco, co jsem si nikdy nemyslel, že udělám.
Dokonalá iluze
„Tak dobrá,“ řekl jsem jí tehdy. „Zkusíme to.“ Ten záblesk štěstí v její tváři byl omamný. Objala mě tak pevně, až mě to bolelo. Ale v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Věděl jsem, že další dítě doopravdy nechci. A věděl jsem, že musím najít způsob, jak ji nezklamat a zároveň se ochránit.
Od té doby je naše milování jiné. Navenek je vášnivější, protože Jana do něj dává veškerou svou naději. Počítá si plodné dny, hlídá teplotu, září očekáváním. A já? Já se stal mistrem sebekontroly. Naučil jsem se rozpoznat ten moment, kdy už není návratu, a včas se stáhnout – nenápadně, v rámci intimního pohybu, nebo prostě jen hrát hru na „bezpečný konec“ mimo ni, aniž by si uvědomila, že k tomu hlavnímu, co by vedlo k početí, nedošlo.
Předstírám vyvrcholení. Je to zvláštní herecký výkon. Musím ovládat svůj dech, svaly, i ten závěrečný povzdech. Potom ležíme v objetí a ona mě hladí po vlasech s výrazem ženy, která právě zasela semínko své budoucnosti. Já cítím obrovskou úlevu, že jsem to „zvládl“, ale vzápětí mě zaplaví vlna studu.
Cena za klid zbraní
Je to šťastný vztah? Na povrchu ano. Nehádáme se, plánujeme dovolené, milujeme se častěji než kdy dřív. Ale pod tím vším tiká bomba. Každý měsíc, kdy Jana dostane menstruaci, je pro ni malou tragédií. Pláče mi v náručí a já ji konejším. Říkám jí, že to nevadí, že příště se to povede. Lžu jí do očí a přitom cítím hlubokou vděčnost k přírodě, že mi můj plán vychází.
Jsem pokrytec? Možná. Ale v mé hlavě je to kalkul lásky. Raději budu žít ve lži, která nás udržuje spolu, než abych řekl pravdu, která by nás roztrhla. Jenže vím, že to nemůže trvat věčně. Příroda je mocná, ale lidská psychika má své limity.
Jak dlouho trvá „navždy“?
Často v noci nemůžu spát a dívám se na ni, jak oddychuje vedle mě. Ptám se sám sebe: Jak dlouho to vydržím? Rok? Dva? Dokud biologicky nepřestane být schopná otěhotnět?
Moje milosrdná lež mě uvěznila v kleci, kterou jsem si sám postavil. Jsem šťastný, protože ji mám. Ona je šťastná, protože má naději. Ale oba jsme herci v divadle, kde se zapomnělo na scénář. Otázka není, jestli to vzdáme. Otázka je, jestli se dokážeme podívat pravdě do očí dřív, než nás naše vlastní tajemství úplně odcizí.
Zatím ale dál zhasínám světlo a připravuji se na další představení. Pro její úsměv, pro můj klid.
