Článek
Stála jsem před zrcadlem v předsíni už snad čtvrt hodiny. Na sobě jsem měla čtvrtou variantu dnešního outfitu, jednoduché černé džíny a oversized sako po starší sestře, které mělo působit dojmem „oblékla jsem se náhodně a je mi to jedno“, přestože jsem nad ním strávila celou hodinu úporného přemýšlení. Mobil v dlani mi vibroval tíhou očekávání. Zpráva od Marka zněla stroze: „V pět u kina.“ Žádný smajlík, žádný vykřičník. Čistá, nefalšovaná strohost generace Z, která ve mně vyvolávala vlnu paniky. Znamená to, že už ho to nebaví? Nebo je to jen jeho normální styl komunikace, ve kterém se křečovitě snaží vypadat nad věcí?
Rande s Markem mělo být mým třetím rande v životě a zároveň prvním, které nepůsobilo jako náhodné setkání ve skupině společných kamarádů. Znali se z dramatického kroužku, kde Marek hrál cynické vedlejší role s takovým přehledem, až mě fascinoval. Jenže v reálném světě, mimo bezpečí jeviště a pilovaného scénáře, se ukázalo, že cynismus je sice skvělá divadelní maska, ale v kavárně nebo před multikinem se s ním žije těžce.
Když jsem dorazila na místo, Marek už tam stál. Měl na sobě sluchátka a levou nohou nervózně podupával do rytmu hudby, kterou jsem neslyšela.
„Ahoj,“ řekla jsem a zkusila úsměv, o kterém jsem doufala, že vypadá přirozeně, ale spíše připomínal křečovitou grimasu.
Marek zvedl hlavu, sundal jedno sluchátko a zběžně si mě sjel pohledem. „Čau. Jsi přesná na minutu. To se u holek jen tak nevidí.“
Bylo to míněno jako kompliment? V téhle fázi randění jsem trávila devadesát procent času dešifrováním skrytých významů a hledáním skrytých podpásovek. Každá věta v mé hlavě procházela filtrem deseti možných interpretací. Zatímco Marek kupoval lístky na film, o kterém předem prohlásil, že ho vlastně vůbec nezajímá, ale má dobré hodnocení, já přemítala, o čem budeme celou hodinu mluvit, než začne začátkem představení.
V kině jsme si sedli do polstrovaných sedaček. Vzduch voněl po přepáleném popcornu a já cítila napětí v každém svalu. Naše lokty se dotýkaly na společné opěrce. Byla to náhoda, nebo záměr? Neodtáhla jsem ruku, ale celé tělo měla napjaté jako strunu před výstřelem. Sledovala jsem blikající plátno, na kterém se odehrávalo drama o lidech, jejichž vztahy byly sice komplikované, ale aspoň mluvili nahlas o tom, co cítí. V reálném světě se přitom všichni chovali jako tajní agenti.
Během závěrečných titulků, kdy se v sále rozsvítilo ostré světlo, se Marek otočil. „Dáme ještě pití?“
Zapadli jsme do nedalekého podniku, kde hluk espresso stroje přehlušoval trapné ticho. Usrkávala jsem limonádu a snažila se vymyslet téma, které by nebylo trapné. Vzpomněla jsem si na poučku z TikToku: „Nech ho mluvit, lidi milují, když mluví o sobě.“ A tak jsem se zeptala na jeho starý projekt z fyziky, který ho prý kdysi bavil.
Marek ožil, mluvil deset minut v kuse o zapojeních obvodů a já ho pozorně poslouchala, přikyvovala a dělala, že rozumím rozdílu mezi sériovým a paralelním řazením. Jenže v polovině jeho výkladu mi došlo, že se vlastně vůbec necítím jako na rande s někým, kdo mě chce poznat. Cítila jsem se spíš jako milé publikum, které tleská po skončení jeho přednášky. Nikde nebyla zvědavost na můj vlastní vnitřní svět, na mé obavy z blížících se zkoušek, na moji skrytou zálibu v psaní poezie, kterou jsem nikomu neukazovala.
Když jsme kráčeli chladnou ulicí směrem k tramvaji, vítr mi foukal vlasy do obličeje. Marek strkal ruce hluboko do kapes kabátu a působil poněkud nepřístupně.
„Takže… díky za dnešek,“ řekla jsem, když jsem spatřila blížící se vůz linky čtrnáct. Znělo to víc jako rozsudek než jako poděkování za příjemný večer.
Marek kývl. „Jo, bylo to fajn. Vidíme se ve středu na zkoušce?“
„Jo. Ve středu,“ zopakovala jsem.
Když jsem naskočila do tramvaje a dveře se za mnou s hlasitým syčením zavřely, podívala jsem se na Marka skrze špinavé sklo. Stál na peroně, drobná silueta v záři pouliční lampy, a zběžně projížděl něco v mobilu. V tu chvíli opadla všechna tenze a nahradila ji zvláštní, lehká úleva.
Seděla jsem na tvrdé sedačce tramvaje, sledovala ubíhající světla nočního města a poprvé za celý večer se zhluboka nadechla. Randění bylo vyčerpávající, ta neustálá snaha zapadnout do představ toho druhého, strach z odmítnutí, neustálé vyhodnocování každého gesta. Ale v téhle únavě jsem objevila i něco cenného. Pochopila jsem, že utrpení nepramení z toho, že bych byla divná, ale z toho, že jsem se snažila hrát roli ve hře, jejíž scénář mi vůbec neseděl. Do příštího rande si možná přinesu víc klidu, nebo aspoň upřímnější představu o tom, co vlastně chci já sama.
