Článek
Hladina Jadranu byla ten večer jako zrcadlo. „Nikdo tu není, pojď,“ zašeptala Jana a už rozepínala knoflík u šatů. Netrvalo to ani minutu a oba jsme vklouzli do vln. Ten pocit naprosté svobody, kdy vás nic netlačí a voda vás objímá po celém těle, byl návykový.
„Tohle je nejlepší nápad, co jsi letos měla,“ řekl jsem a přitáhl si ji k sobě. Líbali jsme se, zatímco nás mírné vlny pohupovaly. V dálce na promenádě sice občas blikla baterka nebo se ozval smích, ale my jsme byli v našem vlastním světě.
Probuzení do reality
Když nám začala být zima, zamířili jsme ke břehu. Vylezli jsme z vody, kapky ze nás stékaly a já šmátral rukou po balvanu, kde měla ležet moje hromádka věcí.
„Ehm… Jani?“
„No?“
„Kde máš šaty?“
„Tam, kde ty kraťasy. Proč?“
„Protože tu nejsou. Ani tvoje šaty, ani moje kraťasy. Dokonce ani ty hnusný starý ručníky.“
Jana ke mně přiskočila a vytřeštila oči na prázdné místo. „To není vtipný, Lukáši. Přestaň to schovávat.“
„Přísahám, že nic nemám! Podívej se – jediné, co tu zbylo, jsou klíče. Leží tu jako na stříbrném podnose.“
Jana se rozhlédla kolem a pak se podívala na sebe, pak na mě. „Takže mi chceš říct, že musíme jít přes celej kemp… takhle? Vždyť je to aspoň deset minut chůze!“
„Máme na výběr? Buď tady do rána zmrzneme a pak nás uvidí úplně všichni, nebo to prostě vezmeme sprintem teď.“
„Cesta hanby“ začíná
Vydali jsme se na cestu. Cítil jsem se neuvěřitelně zranitelný. Každé křupnutí štěrku pod bosou nohou znělo jako výstřel z děla.
„Zatáhni břicho a dělej, že jsme umělecký dílo,“ snažil jsem se o vtip, když jsme se blížili k první řadě stanů.
„Nesnáším tě,“ sykla Jana, ale křečovitě mě chytila za ruku. „Co když potkáme tu rodinu z Brna, co bydlí vedle nás?“
„Tak jim řekneme, že je to nový chorvatský dresscode.“
Setkání s publikem
Jak jsme procházeli kolem hlavní sprchy, ze zatáčky se vyřítila skupinka mladých lidí s nafukovacím lehátkem a několika plechovkami piva. Nebylo kam uhnout.
„Oh, look at that! Free spirit!“ zařval jeden z nich a pozvedl plechovku.
„Bravo, guys! Legendary!“ přidal se další a začal tleskat.
„Dobrý večer,“ vypadlo ze mě naprosto automaticky, jako bych šel v obleku na recepci.
„Hlavně se nedívej doleva, hlavně se nedívej doleva,“ mumlala si Jana pro sebe a zrychlila tempo tak, že jsem jí sotva stačil.
„Hele, aspoň jsme sklidili potlesk,“ zkusil jsem to znovu, když jsme byli v bezpečné vzdálenosti.
„Ještě slovo a tu chatku si odemknu sama a tebe nechám spát na terase v tom tvým ‚uměleckým díle‘,“ zpražila mě, ale v koutku úst jí cukal smích.
Bezpečný přístav
Když jsme konečně dorazili k naší chatce číslo 42, ruka se mi klepala tak, že jsem se nemohl trefit do zámku. Cvak. Vpadli jsme dovnitř a oba jsme se opřeli o dveře. Ticho přerušil až Janin výbuch smíchu.
„Viděl jsi výraz toho chlápka u karavanu? Málem mu vypadly oči z důlků!“
„Jo, ale ty klíče… to byl fakt vrchol drzosti od toho zloděje. Vsadím se, že nás celou dobu sledoval z křoví a královsky se bavil.“
Sedli jsme si na postel, pořád ještě mokří a od písku, ale vlastně neuvěřitelně šťastní.
