Článek
Zářivé barvy dresů, nejmodernější karbonová kola za stovky tisíc korun, helikoptéry kroužící nad hlavami a miliony diváků u televizních obrazovek. Nejslavnější cyklistické závody světa, jako jsou Tour de France, Giro d'Italia nebo španělská Vuelta, představují vrchol lidské vytrvalosti a sportovního umění. Během těchto třítýdenních etapových závodů stráví jezdci v sedle i šest hodin denně. A protože během takové námahy musí neustále doplňovat tekutiny, v horkých letních dnech vypijí klidně i deset litrů vody a iontových nápojů za etapu, dříve nebo později se musí přihlásit o slovo základní lidské potřeby.
Jak ale vyřešit odskočení na toaletu, když se řítíte rychlostí 40 kilometrů v hodině v sevřeném balíku dalších dvou set jezdců a kolem silnice stojí davy fanoušků? Odpověď v sobě skrývá fascinující směs nepsaných pravidel pelotonu, neuvěřitelné akrobacie, týmové spolupráce, ale i přísných regulí a nečekaných trapasů.
Nepsaná pravidla a hromadná zastávka
Peloton není jen chaotický shluk cyklistů, je to vysoce organizovaný systém, který má svou vlastní hierarchii a zákony. Tím nejdůležitějším pravidlem je respekt k takzvanému „patronovi pelotonu“ nebo jezdci ve žlutém (či jinak barevném) trikotu lídra závodu.
Když se jede v klidnější fázi etapy, obvykle na začátku nebo na dlouhých rovinatých úsecích, kde se neočekávají útoky, může lídr závodu rozhodnout o takzvané „kolektivní pauze“ (francouzsky pause pipi).
- Signál lídra: Jezdec ve žlutém trikotu zvedne ruku, zpomalí a sjede ke krajnici.
- Solidarita pelotonu: Zbytek hlavního pole toto gesto respektuje. Rychlost celého balíku výrazně klesne a desítky jezdců hromadně zastaví u pravého okraje vozovky.
- Gentlemanská dohoda: Během této doby platí absolutní nepsané pravidlo, že nikdo nesmí zaútočit a pokusit se ujet. Kdo by tohoto momentu využil k úniku, ztratil by v pelotonu veškerý respekt a ostatní týmy by se mu v budoucnu krutě pomstily.
- Kameramanská etika: Televizní motorky a helikoptéry v tento moment vždy diskrétně odkloní objektivy kamer na okolní krajinu, hrady nebo zámky.
Jezdci jednoduše sesednou, stoupnou si do příkopu nebo ke stromům, stáhnou přední část elastických kraťasů (které jsou pro tyto účely dostatečně pružné) a vykonají malou potřebu.
Akrobacie za jízdy: Když není čas zastavit
Situace se ovšem diametrálně mění ve chvíli, kdy se závodí naplno. Pokud je peloton roztrhaný, fouká silný boční vítr (takzvaný terezín), nebo se cyklista nachází v úniku na čele závodu, nemůže si dovolit zastavit. Ztráta i jen třiceti vteřin by mohla znamenat konec nadějí na vítězství nebo obrovskou ztrátu sil při dojíždění zpět.
V takových chvílích nastupuje na řadu cyklistická akrobacie. Cyklista musí vykonat potřebu přímo za jízdy na kole.
Tento manévr vyžaduje obrovský cvik, vynikající rovnováhu a často i pomoc kolegů z týmu. Jezdec se obvykle posune na samý okraj silnice, přestane šlapat a přenese váhu na jednu nohu. Pravou (nebo levou) nohu nechá nataženou na pedálu v dolní úvrati, nadzvedne se ze sedla, jednou rukou si shrne elastické kraťasy a druhou drží řídítka.
Aby během tohoto úkonu neztratil rychlost a nemusel po dokončení vydávat obrovské množství energie na dojetí pelotonu, přichází na řadu domestik (týmový kolega). Ten přijede k jezdci, chytí ho za sedlo nebo se do něj zlehka opře rukou a po celou dobu ho před sebou tlačí, aby udržel jeho setrvačnost a rychlost. Je to moment absolutní důvěry, jakákoliv chyba, nečekaný výmol nebo poryv větru by znamenal tvrdý pád obou jezdců.
Přísná regulace a strážci morálky z UCI
Močení na veřejnosti je samozřejmě společensky ožehavé téma, a proto se Mezinárodní cyklistická unie (UCI) snaží udržet štábní kulturu závodu. V pravidlech je jasně ukotveno, že cyklisté nesmí vykonávat potřebu:
- Před zraky shromážděných fanoušků (což je v horských stoupáních, kde jsou davy, nemožné).
- V blízkosti historických památek, škol nebo v centrech měst a vesnic.
- Přímo před televizními kamerami.
Pokud jezdec pravidla poruší a je přistižen rozhodčím, čeká ho nekompromisní finanční postih. Pokuty za „nevhodné chování na veřejnosti“ se pohybují v řádech tisíců korun a při opakovaném prohřešku může hrozit i časová penalizace, což je pro jezdce na celkové pořadí absolutní katastrofa. Cyklisté proto bedlivě sledují okolí a hledají osamělé úseky silnice obklopené lesy nebo kukuřičnými poli.
Velká potřeba: Cyklistická noční můra
Zatímco malá potřeba je denní rutinou, nutnost vykonat velkou potřebu (často ve formě náhlého průjmu) je noční můrou každého profesionála. Extrémní fyzické vypětí, obrovské množství zkonzumovaných sacharidových gelů, kofein, horko a krev přesunutá ze žaludku do svalů často vedou ke kolapsu zažívacího traktu.
Když příroda zavelí, neexistuje způsob, jak to vyřešit za jízdy. Většinou se jezdci snaží vydržet do cíle nebo využívají luxusu obytných vozů před startem. Pokud ale dojde ke krizi uprostřed závodu, nezbývá než hodit kolo do příkopu, přeskočit svodidla a běžet do lesa.
Nejslavnější a nejznámější případ novodobé historie se odehrál v roce 2017 na Giro d'Italia. Hlavní favorit na celkové vítězství, Nizozemec Tom Dumoulin, dostal v klíčové horské etapě nečekané křeče do břicha. V přímém televizním přenosu, jen pár kilometrů před cílem, musel zastavit, strhnout ze sebe dres i kraťasy a skočit do hluboké trávy vedle silnice. Ztratil přes minutu, zatímco na něj jeho soupeři nepočkali (neboť šlo o závodní fázi a velká potřeba na rozdíl od malé nezakládá právo na zastavení pelotonu). Dumoulin ten den ztratil růžový trikot, ale ukázal obrovskou mentální sílu, když závod v následujících dnech nakonec přesto celkově vyhrál.
V extrémních případech klasik typu Paříž-Roubaix, kde se jede na kostkách a v bahně, nebo když zkrátka není kde zastavit (například u legendárního Grega LeMonda na Tour de France 1986), cyklisté potupně vykonají potřebu přímo do svých cyklistických kalhot, propláchnou se vodou z bidonu a pokračují v jízdě. Jak sami říkají, touha po vítězství a udržením se v závodě je silnější než lidská důstojnost.
Ženská cyklistika a technologická revoluce
Samostatnou kapitolou je pak ženská cyklistika. Kvůli anatomii a střihu cyklistických kalhot se šlemi bylo pro ženy historicky mnohem složitější odskočit si. Aby si mohly sednout, musely si sundat dres, vysvléknout šle a teprve poté stáhnout kalhoty, což znamenalo obrovskou ztrátu času a prakticky nemožnost vyřešit to rychle v příkopu jako muži.
Dnes už ale zasáhla technologie a výrobci cyklistického oblečení vyvinuli inovativní řešení. Na trhu se objevily takzvané „drop-tail“ systémy, zadní zipy, magnetické odepínání šlí, nebo vysoce elastické panely v oblasti zad, které ženám umožňují stáhnout zadní část kalhot dolů, aniž by si musely svlékat dres. Výrazně se tím urychlil proces a zvýšil komfort cyklistek v profesionálním pelotonu.
Téma toalety v cyklistice se může zdát komické, ale pro samotné aktéry jde o složitou strategickou a často velmi bolestivou záležitost, která už nejednou rozhodla o vítězství či prohře v celém závodě.
