Článek
Když jsem před třiceti lety poprvé prošel branou naší továrny, vonělo to tu novotou, řezným olejem a nadějí. Byl jsem mladý inženýr plný elánu, připravený dobýt svět – nebo alespoň vybudovat nejlepší technické oddělení v kraji. Za ty tři dekády jsem v těchto zdech nechal víc než jen pracovní čas. Nechal jsem tu své mládí, tisíce hodin přesčasů, kus svého zdraví a bezpočet nápadů, které firmu posunuly dopředu. Znám každý šroubek v našich strojích, pamatuji si, proč je každé potrubí vedené právě tudy a ne jinudy, a vím, jak se naše technologie vyvíjela od analogu až po dnešní digitalizaci.
Celých třicet let jsem byl loajální. Přečkal jsem krize, změny režimů i restrukturalizace. Když se před půl rokem oznámilo, že náš dlouholetý vedoucí technického oddělení odchází do důchodu, srdce se mi rozbušilo. Věděl jsem, že je to moje chvíle. Splňoval jsem každou kolonku v seznamu požadavků: vzdělání, praxe, hluboká znalost procesů, autorita u chlapů v dílnách. Bral jsem to jako přirozené vyvrcholení své kariéry, jako zaslouženou odměnu za celoživotní věrnost jedné značce.
Jenže osud, nebo spíše majitel firmy, měl jiný plán.
Facka podaná s úsměvem
Ten den, kdy se mělo oznámit jméno nového vedoucího, jsem si vyžehlil košili. Věřil jsem si. Když mě majitel zavolal do své kanceláře, očekával jsem pevný stisk ruky a gratulaci. Místo toho tam seděl on, čtyřiadvacetiletý mladík v drahém obleku, který vypadal, že se v něm cítí poněkud nepatřičně.
„Karle, ty jsi náš pilíř,“ začal majitel tím tónem, ze kterého se vám okamžitě stáhne žaludek. „Vážíme si tě víc, než dokážu říct. Ale rozhodli jsme se do vedení vnést novou, mladou krev. Moderní pohled, víš? Doba se mění. Tohle je můj syn, Filip. Právě dokončil školu a má spoustu teoretických znalostí o Průmyslu 4.0. Chci, abys mu byl pravou rukou.“
V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Filip. Kluk, kterého jsem si pamatoval jako malého špunta, co tu kdysi běhal po chodbách s lízátkem. Kluk, jehož největším technickým úspěchem bylo pravděpodobně to, že neztratil klíčky od svého nového sportovního auta, které dostal k promoci. On má vést mě? On má vést oddělení, kterému jsem zasvětil život?
Šéf, kterého musím vodit za ruku
Realita posledních týdnů je však ještě horší než samotné jmenování. Stala se z toho absurdní fraška. Oficiálně je Filip mým nadřízeným, má větší kancelář, vyšší plat a rozhodovací pravomoc. Prakticky je to ale student na praxi, kterému musím vysvětlovat úplné základy.
„Karle, proč nemůžeme tohle čerpadlo ovládat přes tu novou aplikaci, co jsem viděl na veletrhu?“ zeptá se mě ráno s upřímným pohledem někoho, kdo v životě nedržel v ruce francouzský klíč. „Protože to čerpadlo je z roku 1998, Filipe. Nemá Wi-Fi modul. Máme štěstí, že na něj ještě seženeme těsnění,“ odpovídám a snažím se, aby můj hlas nezněl jako skřípění rzi.
Trávím celé dny tím, že ho zaučuji. Vysvětluji mu chod firmy, logistiku náhradních dílů, psychologii našich dělníků, kteří ho (zcela po právu) neberou vážně. On pokyvuje hlavou, dělá si poznámky do svého nejnovějšího tabletu a pak jde na oběd s otcem, kde pravděpodobně rozebírají „strategický rozvoj“.
Cítím se jako mentor, kterého nikdo nepožádal o pomoc, ale který je nucen ji poskytovat, aby se celý podnik nezhroutil pod tíhou nekompetence svého nového vedení. Co z toho mám já? Nic. Jen narůstající žluč a pocit naprostého zmaru. Moje výplata zůstala stejná, můj titul také. Ztratil jsem ale to nejdůležitější, pocit, že na mé práci a zkušenostech skutečně záleží.
Otázka cti a loajality
Nejvíc mě bolí ta urážka. Nejde jen o peníze nebo o tu hezčí vizitku. Jde o princip. Firma, které jsem dal všechno, mi jasně vzkázala: „Tvoje zkušenosti jsou sice užitečné, abychom udrželi stroje v chodu, ale jako tvář vedení jsi pro nás starý a nezajímavý. Raději tam posadíme někoho, kdo neumí spočítat průtok potrubím, ale má správné příjmení.“
Večer sedím doma a dívám se na své ruce. Jsou mozolnaté, s drobnými jizvami z let na dílně. Jsou to ruce člověka, který ví, jak se věci dělají. A pak si vzpomenu na ty Filipovy, pěstěné, hladké, které nikdy nepoznaly špínu z ložiska.
Mám chuť hodit ručník do ringu. Odejít ke konkurenci, která by mě pravděpodobně uvítala s otevřenou náručí. Jenže… je mi padesát pět. Do důchodu zbývá pár let. Mám tu své lidi, své stroje. Je to můj druhý domov, i když mě ten domov právě vyhodil z hlavního obývacího pokoje do komory pro služebnictvo.
Zůstávám, ale něco se ve mně zlomilo. Ta jiskra, ten zápal pro inovace, ta radost z každého vyřešeného problému, to všechno je pryč. Teď už jen „chodím do práce“. Budu dál trpělivě vysvětlovat Filipovi, jak funguje hydraulika, a budu sledovat, jak si připisuje zásluhy za věci, které jsem vymyslel já. Ale v srdci vím, že tohle není vyvrcholení mé kariéry. Je to její smutný, nespravedlivý epilog.
