Článek
V našem domě platí nepsané pravidlo: Když jsou dveře zavřené, klepe se. Jenže znáte to. Nesete vyprané prádlo, v hlavě si rovnáte nákupní seznam na víkend a v rukou balancujete s komínkem triček, který hrozí každou vteřinou sesuvem. V takové chvíli jdou pravidla etikety stranou a nastupuje praktičnost.
Loktem jsem vzala za kliku a s veselým „Máš tu ty trička, co jsi chtěl!“ jsem vtrhla do pokoje svého patnáctiletého syna Jakuba.
Sekunda nula
Svět se zpomalil. Jakub neseděl u rozepsaných úkolů, ani nehrál hry. Seděl u počítače, v uších sluchátka a jeho ruka byla v pohybu, který nenechával nikoho na pochybách o tom, co se právě děje.
Ten pohled v jeho očích byl směsí čiré hrůzy a touhy se okamžitě vypařit z povrchu zemského. Já jsem tam stála s těmi tričky jako solný sloup. V tu chvíli jsem si uvědomila dvě věci:
- Můj malý chlapeček, co ještě nedávno sbíral Pokémony, už definitivně není malý chlapeček.
- Příště raději ta trička nechám na chodbě, i kdyby měla shnít.
Ústupová strategie
„Jo… aha… tak já to dám… sem na komodu,“ vykoktala jsem a dívala se všude jinde, jen ne na něj. Moje ruka položila prádlo rychlostí blesku a já vycouvala z pokoje dřív, než stačil říct „mami“.
Zavřela jsem dveře a zůstala stát na chodbě. Srdce mi bušilo. Moje první instinktivní reakce? Chtěla jsem se začít smát. Ne jemu, ale té absurdní situaci. Ta druhá? Chtěla jsem se jít schovat do komory a nevyjít, dokud mu nebude aspoň třicet.
Co s tím dál?
Zbytek odpoledne byl v našem bytě cítit podivným napětím. Jakub nevyšel z pokoje celé tři hodiny. Když se konečně objevil v kuchyni pro pití, vypadal, jako by čekal na popravu.
V tu chvíli jsem se rozhodla pro strategii „Důstojné mlčení s nádechem normality“. Žádné narážky, žádné vtipy (i když se mi jich na jazyk dralo asi deset). Prostě jsem se ho zeptala, jestli chce k večeři špagety. Ta úleva v jeho obličeji byla hmatatelná.
Ponaučení pro příště
Tento trapný incident mě naučil jednu důležitou věc: Soukromí dospívajícího syna je posvátné území. Nebylo to o tom, že by dělal něco špatného. Je to přirozená součást dospívání, kterou si procházíme všichni. Jen jsme jako rodiče občas příliš pomalí v tom, abychom si uvědomili, že naše děti už mají svůj vlastní vnitřní (a fyzický) svět, do kterého my už prostě nemáme přístup.
Moje rada pro všechny mámy, které se ocitnou v podobné situaci?
- Nekřičte.
- Nedělejte kázání.
- Hlavně o tom nemluvte u nedělního oběda před babičkou.
- A proboha – klepejte!
