Článek
Přestože tým v předchozí sezoně dokráčel v německé nejvyšší soutěži až do semifinále, rok 1987 se pro něj stal velmi kritickým. Před začátkem ročníku nic nenasvědčovalo tomu, že by tým nemohl zopakovat loňský úspěch, pak se ale vyšly na povrch první problémy. Klub totiž dlužil německým úřadům na 3,4 milionu dolarů, což by se po započítání inflace dnes rovnalo zhruba 217 milionům korun. Německý svaz ledního hokeje nejprve dokonce několikrát zamítl žádost o licenci pro účast v Bundeslize, nakonec ji ale udělil poté, co se všechny ostatní kluby přimluvily, že nebudou vyžadovat kompenzaci, pokud klub v průběhu sezony skončí.
Hráče začali navštěvovat pracovníci finanční správy a požadovali po nich předložení smluv s týmem a potvrzení o jejich příjmech. Ty nebyly nikde k nalezení, jelikož klub platil hráče neoficiálně, a tak došlo k pokutám a exekucím. „Vzali mi televizi, vzali mi kožené kabáty, fotbalový míč i baseballovou rukavici,“ vzpomínal kanadsko-německý hokejista Bruce Hardy, který tou dobou hrál svou čtvrtou sezonu v Iserlohnu, v rozhovoru pro The Guardian. Úřady později klub poslaly do insolvence.
Majitel klubu Heinz Weifenbach tak musel začít hledat řešení. Na tiskové konferenci uvedl, že není důvod k panice, protože sponzor je již domluvený. Weifenbach měl totiž pár dní předtím odletět do Libye, tam se setkat přímo s Muammarem Kaddáfím a od něj získat 900 000 dolarů výměnou za to, že na dresech budou hráči nosit logo Zelené knihy, politického manifestu tohoto libyjského vůdce.
Na první pohled to může působit úplně náhodně, ale Kaddáfí měl ke sportu blízko. Právě do Zelené knihy napsal kapitolu „Sport, jezdectví a divadlo“, ve které se dotýká tématu organizovaného sportu. Svému synovi Al-Saádímu Kaddáfímu zároveň umetl cestu k profesionální fotbalové kariéře. Díky otcovu vlivu se dostal do několika významných klubů, mimo jiné do Sampdorie, Udinese či libyjských celků Al-Ahlí a Al-Ittihádu z Tripolisu. Dokonce se stal kapitánem libyjské reprezentace. Kult osobnosti rodiny Kaddáfíových pronikl i na tribuny, podle tehdejšího nařízení smělo být při představování hráčů vysloveno pouze Kaddáfího jméno, zatímco ostatní fotbalisté byli ohlašováni výhradně svými čísly.
Remízu 3:3 proti Rosenheimu v dresech s logem Zelené knihy sledoval kompletně zaplněný zimní stadion a hráči byli z atmosféry na stadionu nadšení. Německý svaz ledního hokeje ovšem toto nadšení nesdílel a vydal zákaz týmu v těchto dresech nastupovat. I samotní hráči se nakonec dohodli, že do utkání proti Frankfurtu nastoupí v dresech bez sponzora. Weifenbach toto rozhodnutí kabiny přijal a dodal, že to bude poslední zápas, jelikož bez sponzora není šance pokračovat v chodu klubu. Zápas ECD Iserlohn za mohutných protestů diváků a dohledu těžkooděnců prohrál 7:3.
Klubu bylo dovoleno pokračovat v existenci pod jménem ECD Sauerland a zapojit se do play off o postup zpět do Bundesligy, většina hráčů však odešla a Weifenbach nedokázal sestavit nový tým, došlo tedy k přeřazení do třetí ligy. Weifenbach stále udržoval vazby na Libyi a na vozidlech Německé pošty propagoval jeho vydavatelství, které vydalo jenom jednu knihu: Zelenou knihu. Celý příběh má navíc i českou stopu. Za Iserlohn tehdy nastupoval Robert Simon, který se narodil v Československu, celou kariéru však strávil v Německu, kam v roce 1985 emigroval.
Zdroje statistických informací a vyjádření hráče:
https://iserlohn-roosters.de/wp-content/uploads/2019/04/inhouse-10.pdf
