Článek
Milí přátelé,
jestli jste to vydrželi až sem, klobouk dolů. Vašeho zájmu a přízně si vážím. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že i mně se celé to mé psaní zdálo postupem času stále monotónnější, a mnohokráte jsem o smyslu publikování deníčku silně pochyboval. Podobně jako jsem i při cestě samotné pochyboval o tom, zda má smysl se kodrcat bez cíle dál a snášet útrapy cesty. Ale cesta je cíl a předsevzetí je předsevzetí, tak jsem to ve finále nějak dokodrcal do konce i s přepisem deníku. Pochyby se stupňovaly v čase, kdy již opadlo počáteční nadšení a pocit dobrého nápadu se zcela vytratil. O to více děkuji všem, kteří jste mně pomohli svým osobním ujišťováním, že je vše OK a že se to číst dá. Moc vám to tedy nevěřím, ale o to jsem vám vděčnější. ;-)
A ony pochyby byly nejspíše znát i na kvalitě, protože ruku v ruce s úpadkem nadšení ubývalo i úsilí, které jsem do textů investoval, a psaní se tak skutečně změnilo v pouhé přepisování deníku ve smyslu transkripce s tím, že jakékoliv obsahově i stylisticky problematické pasáže jsem spíše mazal, než přepisoval ve smyslu přeformulování a vylepšení. Za to se omlouvám, ale jinak to už nešlo. Je to jako s dálkovým pochodem nebo během. Vyrazíte plni nadšení s očekáváním dobrého výkonu a do cíle se doplazíte po čtyřech a po limitu jen proto, abyste to už měli za sebou, a je vám úplně fuk, že vypadáte jak vteřinu před smrtí a že svůj „slavný“ maraton dokončujete po limitu a na všech čtyřech. Již to není věc výkonu, ale osobní cti. Když jsem si něco předsevzal či slíbil, tak se na to přeci nevyprdnu jen proto, že to zrovna bolí nebo je to nepohodlné.
S hrůzou jsem zjistil, že kdybych měl celou svou cestu shrnout optikou deníku, který jste včera dočetli, slovník použitého výraziva by se zredukoval na čtyři slova: naplnit, vyprázdnit, intoxikovat a spát. Dobrá na pět, ještě tam chybí (občas se někam) přemístit. A možná by se ještě dalo přihodit čekání, váhání, vymýšlení, co dál, počítání, improvizace. Ale to už je opravdu vše.
Ve skutečnosti tomu tak nebylo a cesta byla pro mě velmi hlubokým zážitkem, který mě vybavil mnohým užitečným do druhé půlky života. Výčet toho, co mi sólo cesta dala, by zabral mnoho místa a byl by nakonec asi i nudný, tak se omezím na pár nejzákladnějších věcí, na které jsem přišel nebo které se mi potvrdily. Aby na závěr přišla i troška „filozofie“, když v deníku zcela chybí, neb jsem se v něm omezil jen na věcný popis praktických cestovatelských starostí a radostí.
Nuže: (a) lidé jsou všude stejní a většinou hodní a pohostinní; (b) co vás nezabije, to vás posílí; (c) z dálky se na svůj život doma dokážete dívat tak, že jej vidíte celý naráz před sebou, máte ho celý v zorném poli. Když jste „doma“, vaše zorné pole je úzké a vidíte jen to, co je před vámi, a už ne to, co je za vámi; (d) nic shůry vás samo a najednou v Indii ani nikde jinde neosvítí. Na vše si musí člověk přijít sám.
Nuže howgh, třeba někdy příště.
forest gump při návratu na pražském letišti
P.S. Na závěr si dovolím poděkovat editorům seznamu.cz. Představa, že musejí přečíst vše, co si kdokoliv usmyslí publikovat na webu medium.cz, je opravdu děsivá a jejich práce se tak ocitá v úplně jiném světle. A zejména pak v době, kdy si každý může napsat a PUBLIKOVAT, co chce. Brrr. Představa opravdu děsivá (viz můj výplod).
Na úplný závěr si tedy dovolím malou historku právě s editory textů na médium.cz.
Ke každému článku dostane autor e-mail se zprávou, že jej editoři zkontrolovali a článek bude v určené datum zařazen na hlavní stránku médium.cz. V pravidlech užívání médium.cz se člověk zaváže, že se vystříhá vulgarit. V původním deníku jsem se jich samozřejmě nevystříhal, ovšem používal jsem je jako expresivní jazykový prostředek nikoliv jako vulgaritu. A v přepisu jsem si tak vlastně ani neuvědomil, že jde o výraz vulgární.
Když jsem dostal první e-mail s žádostí o odstranění vulgarity (pravidla jsou pravidla a já se k jejich dodržování zavázal, takže je samozřejmě třeba text přeformulovat bez ohledu na to, zda tam vulgarismus pasuje či nikoliv), myslel jsem si, že jde o nějakého AI robota, který detekuje sprosté slovo a pak na e-mail autora pošle automatizovaný text s žádostí o nápravu. Nejinak tomu bylo u žádosti o odstranění vulgarity z věty: „Pes mi pochcal stan, hajzl jeden“. Otevřel jsem tedy příslušný článek, větu opravil na: „Na stan se mi vymočil pes, hajzl jeden“ a s hrdostí, jak jsem to hezky vyřešil, jsem odklikl „publikovat“. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si další den otevřel nový e-mail od editorů, kde stálo: "…a prosíme opravte i toho „hajzla“. Lidskost této dodatečné žádosti mě přesvědčila, že texty nečte AI robot, ale skuteční lidé. A za tuto často jistě nezáviděníhodnou práci jim patří hluboká úcta a dík. Až ti jednou sepíší zážitky ze své práce, to bude počtení!
