Hlavní obsah

Zákulisí českých restaurací 1. díl: Jídelní lístek - detektor lži českých restauratérů

Foto: Matěj Novotný/Gemini

5 znaků podle kterých poznáte jestli je v kuchyni kuchař nebo ohřívač

Článek

Nemusíte být šéfkuchař ani restauratér, abyste v restauraci nenaletěli – stačí znát pravidla, jak funguje zásobování kuchyně, skladování surovin a kde se láme ekonomika provozu. Prozradím vám tajemství položek a kombinací na menu, které spolehlivě odhalí, zda je jídlo na vašem talíři připraveno poctivým řemeslem, nebo vidělo kuchaře jen při vybalování z mrazáku.

Vítejte u prvního dílu seriálu, ve kterém rozebereme českou gastronomii bez příkras – očima člověka, který strávil roky u sporáku, v řízení provozů i při kontrolách kvality.

Jídelní lístek nelže

Když si sednete v restauraci ke stolu a vezmete do ruky jídelní lístek, držíte ten nejpřesnější rentgen celé kuchyně. Ještě než přijde obsluha, dokážete během pár minut odhadnout, jestli se v kuchyni skutečně vaří ze základních surovin, nebo jestli tam jen jedou na plné obrátky nůžky, mikrovlnka a fritéza.

Nejde o žádné tajné kuchařské spiknutí, ale o obyčejnou fyziku, čas a počty. Tady je pět signálů, které v provozu neokecáte.

1. Lístek tlustý jako román (všechno pro všechny)

Tento signál už dnes zná téměř každý, ale i tak ho zmíním. Když na jednom menu najdete svíčkovou, panenku a další druhy mas na několik způsobů, tři druhy těstovin, burgery, smažený sýr, lososa, halušky, pět druhů smetanových omáček (typicky pepřová, hříbková, sýrová, švestková apod.), navrch ještě pět druhů salátů (šopský, řecký, míchaný…) a několik dezertů, zpozorněte. Dezerty jsou vlastně celkově dobrá pomůcka pro tuto analýzu.

V poctivé kuchyni, kde se jídla připravují čerstvě a omáčky se táhnou z kostí a zeleniny, se takový rozsah nedá uřídit. Nejen kvůli lidem u plotny, ale hlavně kvůli skladování a odpisům. Čerstvá surovina má omezenou trvanlivost. Pokud podnik nabízí čtyřicet úplně odlišných jídel a v úterý odpoledne tam sedí tři stoly, je ekonomicky vyloučené, aby ty suroviny byly čerstvé. Jediný způsob, jak při takovém lístku nevyhodit polovinu skladu do koše, jsou mražené polotovary, konzervy a hotové omáčky v kbelících, které vydrží měsíce. U již zmiňovaných dezertů to jsou často poháry, horké maliny, palačinky a čokoládový fondán.

Naivní a mylná je i představa, že kuchař musí umět uvařit úplně všechno. Nejlepší kuchaři se zaměřují na konkrétní styl, aby ho pochopili a uměli co nejlépe. Pokud se na jídelním lístku míchá několik konceptů dohromady – od italských těstovin, kuřecího kari, českých omáček, steaků až po pokrmy jako „kung-pao“ či „chilli con carne…–, buďte si jisti, že kromě mražených polotovarů a konzerv nedostanete na talíř autentické jídlo, ale jen pachuť konzervantů a tisíců jídel stejné chuti.

2. Podezřelá pestrost příloh vypsaných ve zvláštní sekci

Podívejte se na konec lístku do sekce příloh: krokety, americké brambory, hranolky, bramboráčky, rýže, šťouchané brambory, vařené brambory, dva druhy knedlíků.

Každý, kdo někdy škrábal a strouhal syrové brambory na poctivé bramboráčky pro padesát hostů, ví, kolik je s tím práce a jak rychle syrové těsto šedne. V běžné restauraci vám dnes ručně dělané bramboráčky jako přílohu za padesát korun nikdo neudělá – vyndají je zmražené ze sáčku a hodí do friťáku. To samé platí pro krokety nebo „ameriky“. Pokud má podnik na lístku tři druhy čerstvě upravených brambor (třeba vařené, pečené grenaille a poctivou kaši), je to mnohem lepší vizitka než deset druhů smažených tvarů z mrazáku.

Co se týče příloh, dnešní poctiví restauratéři a šéfkuchaři volí cestu celých jídel, pokud se nejedná zrovna o restauraci zaměřenou na steaky. Proč? Představte si ty zmatky, které probíhají při výdeji v jednom nebo ve dvou lidech, pokud ve večerní špičce zasedne 50 hostů s rozdílnými požadavky na přílohy a omáčky. Čím větší volnost ve výběru hostovi dáte, tím větší je prostor pro chyby jak na place, tak v kuchyni. Pokud šéfkuchař a restauratér chtějí zamezit stížnostem a prodat co nejkvalitnější službu, výroba a servis musí mít řád už od zamýšleného konceptu.

3. „Domácí“ úplně všechno – včetně toho, co nedává smysl

Slova domácí, lokální a farmářské se v české gastronomii stala nejnadutější marketingovou nálepkou. Domácí limonáda, domácí tatarka, domácí brambůrky, domácí dezert. Často se setkávám ještě s přídomkem „Naše domácí“.

Jak poznat, kdy jde o poctivou práci a kdy o trik? Ptejte se na detail. Skutečně domácí limonáda se pozná podle sezónnosti a struktury – v listopadu v ní těžko budou čerstvé české jahody bez sirupového základu z kanystru nebo mraženého pytlíku. U dezertů je to ještě jednodušší: pokud ve vitríně nebo na lístku vidíte dokonale souměrné řezy s lesklou glazurou, které vypadají úplně stejně jako ve třech dalších kavárnách ve městě, pocházejí z jedné velkovýrobny mražených dortů. Poctivý cukrářský výrobek z másla a tvarohu má vždycky drobnou nedokonalost ruční práce. A co ten čokoládový fondán? Pokud není mražený, jde o celkem časově a technicky náročný restaurační dezert. Doma si to ohlídáte lehce, protože připravujete pár porcí, ale pokud se v hospodě za večer otočí běžně 80 večeří, tak v případě rozsáhlého jídelního lístku putuje z mrazáku do mikrovlnky společně s mraženými malinami a moučkovým cukrem. V takovém blázinci to zkrátka uhlídat jinak nejde.

4. Stejný základ v pěti převlecíchZkušený provozní dokáže na lístku okamžitě přečíst takzvané „recyklační“ položky. Kuřecí plátek na přírodno, kuřecí plátek gratinovaný (často se sýrem), kuřecí plátek na nivě, kuřecí směs v bramboráku a kuřecí nudličky na kari. Vepřový plátek na stejné způsoby, pstruh na grilu, pstruh na másle, losos na bylinkách, losos s citronovou omáčkou.

Tenhle styl lístku vzniká ve chvíli, kdy kuchyně potřebuje točit jednu levnou základní surovinu a zakrýt její jednotvárnost těžkou omáčkou, taveným sýrem nebo kečupem. Kde chybí řemeslná práce s masem – správné opracování, marinování, práce s výpekem a redukcí –, tam nastupuje univerzální hnědá nebo smetanová omáčka ze základu v prášku, která chutná pokaždé stejně. A co ty ryby? No, vezme se mražená ryba, obalí se v mouce a šup s ní do friťáku. Dali jste si lososa, protože jíte zdravě? Gratuluji. Dostali jste mraženou kostku napumpovanou vodou z mikrovlnky a na gril už se hodila v podstatě zmražená. A ta omáčka? Pravděpodobně to je průmyslová holandská omáčka z krabice, která citron neviděla ani z vlaku.

5. Celoroční jahody, chřest a „čerstvé“ houby v lednuPříroda má svůj kalendář a poctivá kuchyně ho respektuje, protože mimo sezónu jsou čerstvé suroviny buď nesmyslně drahé, nebo bez chuti.

Pokud na stálém lístku uprostřed zimy svítí pokrmy s čerstvým chřestem, jahodovým přelivem nebo „lesními hříbky“, v drtivé většině případů jde o mražený dovoz, sterilovaný nálev nebo sušenou drť s houbovým aromatem. Naopak krátký lístek o deseti až patnácti položkách, který se čtyřikrát do roka mění podle toho, co zrovna roste a má přirozenou chuť, je nejjasnějším důkazem, že v kuchyni přemýšlejí hlavou a vaří rukama. Pamatujte, že provozy, ve kterých najdete po celý rok stejný stálý jídelní lístek od ledna do prosince, z čerstvých surovin nevaří.

Nechci všechny provozy házet do jednoho pytle. Ani nechci tvrdit, že všechny suroviny, které se připravují z mrazáku, jsou špatně – jen by jich restaurace měla používat minimum. Kvalitní hranolky, zmrzliny nebo ovocná pyré, která si připraví sama restaurace, aby zpracovala nevyužité suroviny, jsou v pořádku a naopak tento způsob plně podporuji. Respektuji, že jsou položky, které jsou na výrobu a čas náročné. Stejně tak plně podporuji zpracování a uchování potravin v mrazu, které si provoz sám připraví, aby neplýtval surovinami.

Jak z toho ven, když se nechcete spálit?

Nemusíte hned chodit jen do drahých podniků ani ty nejsou zárukou kvalitního řemesla. Z vlastní zkušenosti a praxe vím, že obyčejná hospoda na vesnici, „street-foodové“ občerstvení nebo polední bistro vaří mnohokrát poctivěji. Hledejte podnik, který se nebojí krátkého lístku – klidně jen o pěti jídlech přes obědy a s rozumným počtem položek na večeře, kde se jídla během dne postupně vyprodají. Vyprodané jídlo totiž není ostuda kuchyně – je to nejlepší důkaz, že ho ráno navařili čerstvé a netahají ho po večerech z mrazáku. Osobně vyhledávám restaurace, které připravují každý den jiná jídla a střídají sezónní jídelní lístky, nebo podniky zaměřené na určitý druh kuchyně.

Matěj Novotný

Čím se řídíte vy, když si vybíráte podnik? A jaké „kuchyňské triky“ na jídelním lístku vám vadí nejvíc? Napište do diskuze.

Poznámka autora: Článek vychází z autorovy praxe v gastronomii, řízení provozů a nastavování systémů kvality a hygieny. Nejde o snahu shazovat jakýkoliv podnik, ale o praktický pohled na to, jak v kuchyni funguje provozní realita.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám