Článek
Měl jsem tu čest zúčastnit se slavnostního zahájení festivalu smíření Meeting Brno, které proběhlo ve formě piety za oběti šoa, tedy holocaustu. Na pátém nástupišti brněnského hlavního nádraží, odkud za druhé světové války odjížděly transporty do nacistických lágrů, zazněla slova sudetoněmeckého krajanského předáka Berndta Posselta, který odmítl zločiny nacistického režimu s tím, že je „nyní naším společným cílem boj proti nacionalismu, který sílí napříč Evropou“. Ředitel institutu Terezínské iniciativy Tomáš Kraus - jehož rodiče přežili židovský holocaust - navázal, že právě proti sílícímu nacionalismu je třeba hledat spojence - a to včetně sudetoněmeckého krajanského sdružení.
Je nesmírně důležité si stále připomínat a znovu promýšlet, kdo jsme, jaká minulost nás utvářela, a jakou budoucnost pro sebe a své děti chceme. Zanedbávání tohoto procesu a současné živení kulturních válek a dmýchání nenávistí může vést k tomu, co jsme včera v Brně viděli na druhé straně nádražního nástupiště - tedy k pokřikování a k urážkám ze strany davu odpůrců sudetoněmeckého sněmu mávajících českými vlajkami a nenávistnými transparenty. Nadávání do nacistům lidem, kteří skládají pietu za oběti nacismu, je nejen nesmírně hloupé a trapné, ale také nebezpečné - může jít totiž o začátek cesty do pekel.
Na cestě z Brna mi došlo, že pokud nemá být politika vyprázdněná, musí být vždy osobní. Opět mi došlo, že část mých rodinných kořenů leží na Šluknovsku v severočeském pohraničí. Smíšená manželství tam byla před válkou běžná - můj praprapradědeček, který ve Fukově u Šluknova vlastnil továrnu na zpracování kamene, si za ženu vzal místní Němku. Proto pro mne bylo včerejší setkání v Brně i reflexí části mé osobní historie.
Historie, o které se u nás doma nikdy nemluvilo - a asi i proto jsem prvních 15 let svého života žil v nějakém podvědomém či neuvědomovaném pocitu, že Němci představují ohrožení…
Události německé okupace, poválečného vysídlení, ale i znárodnění a následné likvidace „našeho“ domova a majetku ve Fukově, tedy v přihraničním pásmu, jsem se tak vlastně plně dozvěděl až před několika lety z úst mé pratety.
Třeba když došlo po Mnichovské dohodě k odstoupení Sudet, ukryl prý můj prapředek své české zaměstnance (včetně několika antifašistů) do sklepa, zatímco s ostatními německými spolupracovníky - svou perfektní němčinou - vítal velitele německé vojenské patroly, která právě překračovala hraniční říčku Spreevu.
A když po letech velká válka končila, ukrýval ve stejném sklepě zase své německé zaměstnance, zatímco před továrnou zdravil - s lahví vodky - vojáky osvoboditelské Rudé armády.
Když pak Němci nuceně odcházeli, teta – tehdy malá holčička – si velmi živě pamatuje, jak našla na cestě před domem panenku. Prý moc pěknou. Chtěla si ji nechat. Ale dědeček jí přesvědčil, že by ta panenka mohla moc chybět té německé holčičce, která jí tam při odsunu ztratila. A přestože se tetě nechtělo, šli spolu s dědou k hraničními mostu, kde tu krásnou panenku vrátili mamince té německé holčičky.
Pro mě osobně bylo tohle propojení malé rodinné historie s velkými dějinami nesmírně důležité – tím spíš, že šlo o prolomení mlčení v rodinném tabu. Poválečný odsun rozdělil sousedství, rodiny, pracovní vztahy, Češi obsadili vysídlené německé domy… A to jsou rány - a strach - o kterých se stále moc nemluví.
Přál bych si, aby vládní politici přestali živit nenávist a strach, které jen podporuje nereflektovaný a pozapomenutý český fašismus, a dali prostor smíření a pokoji, které všichni tolik potřebujeme.
Pokoj. Shalom.
Toto hebrejské slovo vyjadřuje mnohem více než pouhou nepřítomnost války – je totiž souhrnným označením zdraví, spokojenosti, spořádanosti, harmonie, klidu, pohody a neporušenosti.
Podle Bible zažíval takovýto pokoj člověk při svém stvoření. Jde o znovunalezený mír: znamená smíření mezi Bohem a lidmi, lidmi a přírodou, mezi lidmi a rodinami navzájem, a také hluboký mír v lidském srdci – šalom je vděčná radost z uzdravení, z odpuštění, ze zachránění.
Díky všem co se nebojí smíření a bojují proti nenávisti, xenofobii a nacionalismu.
