Článek
Včera jsem byl s kamarádem v Dobřichovicích na koncertě Vladimíra Merty, Jana Hrubého a Ondřej Fencla. Nějak mi to připomnělo - a nějak propojilo - víc věcí z mého života, a dneska to ve mě doznívá… Shodou okolností během zahájení celostátní komunální kampaně Zelení - Strana zelených , kde jsme se - vlastně naprosto po „mertovsku“ - rozhodli důvěřovat intuici ženy:
„Intuice ženy,
to je co mi chybí,
netušené změny,
omyly a chyby…“
Ale k Mertovu koncertu. Byli jsme tam na nádvoří Dobřichovického zámku ve stohlavém publiku - oba čtyřicátníci - asi nejmladší. Většina žen v šatech s květinovými vzory ve stylu 70.-80. let a muži s viržinky, vestami a „zápaďáckým“ oblečením…
Mertu jsme poslouchali s bráchou na vinylových deskách na gramofonu, který přivezl táta s dědou z Hamburku, kam se vydali s dědou pár dní po pádu Železné opony. Pamatuji si, jak jsme si užívali přehrávání velkých desek ve zrychleném režimu pro singlové desky, které byly menší…
Na živo jsem tuhle hudbu ale slyšel včera poprvé. Trio Merta - Hrubý - Fencl hraje bez nadsázky geniální muziku, která se vůbec nepodbízí publiku. Charismatický houslista Hrubý, který je podle vlastních slov „hluchý jako poleno“, tempo udávající Fencl a legendární Merta - nikdy nekorunovaný král českého folku v jeho zlaté éře, což byla 80. léta minulého století. Před lety mi někdo řekl, že bychom se k němu měli chovat jako k české verzi Boba Dylana - ale přitom ho málokdo opravdu zná. Je to autor hlubokých poetických textů, v podstatě veliký básník, který ve své nejskvělejší formě hrál na kytaru „jako sám pán bůh“ … a stále „umí“.
Písně „Vzdálené výstřely“ nebo „Intuice ženy“ mají nadčasovou hloubku - ve slovech, v akordech, a hlavně tím, jak je Merta hraje a zpívá. Tedy nikoli líbivě, ale tak, že se nad nimi člověk neustále zamýšlí… a přitom to sleduje s „otevřenou hubou“.
Merta je souputník amerického folkového hnutí, které bylo vždy radikálně antimilitaristické - proti armádě a válčení toho napsal opravdu hodně. Jako první asi každému, kdo ho zná, vytane na mysli song Armády noci, nebo naprosto geniální překlad Springsteenovy „The River“. Osobně mám asi nejradši Love Story 77 končící nekonečným opakováním slov zeleně, zeleně, zeleně, zeleně, zeleně…- tu bohužel v Dobřichovicích nehrál, snad příště…
Vladimír Merta se přitom českým písničkářem vůbec nemusel stát. Jako student architektury využil v roce 1968 příležitosti a odjel do Francie, kterou křížem krážem prostopoval. Srpnové události ruské invaze a okupace ho zastihly v úplně jiném světě – v rybářské vesničce Île de Sein u bretaňského pobřeží. „Můj otec, velký vlastenec, mi radil: Zůstaň ve Francii, vystuduj nějakou prestižní školu, třeba École des Beaux-Arts, ono to tady dlouho nevydrží. Až jim rupne v zádech, tak se vrátíš a tu svoji zkušenost dáš ve prospěch národa,“ vzpomínal pro Český rozhlas.
Svého otce neposlechl, a na konci 60. let se vrátil do Československa. Ještě předtím ale stihl nasát atmosféru Revoluční Francie. „V Nanterre žili revoluční studenti, kteří mlátili policajty, zapalovali auta, stavěli barikády. Měli krásné heslo – pod dlážděním je pláž.“ Merta si tenkrát poprvé připadal jako přeuznaný člověk. „Říkali o mně, že jsem opravdový komunista z Prahy. Jim bylo jedno, že komunisti nejsme…“
Právě v Paříži vydal Merta svoje první album Ballades de Prague, o emigraci ale vůbec nepřemýšlel. „Uvažoval jsem o tom asi pět vteřin. Věděl jsem, že jsem figura dost depresivní, psychicky nevyrovnaná, tak jsem si to zakázal. To mi vydrželo i během normalizace. Všem lidem doporučuju poslechnout základní intuici. Žádné logické důvody neobstojí. Člověk má jít za svým snem, za svou podstatou a nikdo vám s tím nepomůže.“
…za pochodu rodí
má zaslíbená země
do zákopů chodí
ženy skryté ve mně
Válečnictví mužů
nesplněné sliby
na bojištích světa
intuice ženy chybí."
Díky za ty dary - i za neustále potřebné varování před politickým extremismem…
