Článek
Petr Fischer ve svém rozhlasovém komentáři říká, že rozhodování v dnešní politice nestojí na racionálních argumentech a informacích, ale na emocích, identitě a psychologických vazbách k politickým lídrům. Představa, že občan volí na základě chladné analýzy programů a faktů, je dávno překonaná.
Voliči už proto nefungují jako „racionální voliči“, ale jako „citoví voliči“, kteří žijí ve svých vlastních bublinách (volebních kmenech) a vlivem sociálních sítí se utvrzují ve svých názorech. Odchod od Andreje Babiše (nebo z jiných politických táborů) není těžký jen kvůli absenci lepší nabídky, ale hlavně kvůli psychologické blokádě.
Volič by si totiž musel přiznat chybu. Doposud se ztotožňoval s určitým politickým aktérem, kterého vytvořil důmyslný, robustně financovaný a - přiznejme si - cestami do regionů odpracovaný marketing „zájmu o občana“. Zdánlivě paradoxně je tímto ztělesněním zájmu o občana oligarcha - lidé zkrátka věří - zcela mylně, ve skutečnosti jde o to občana „oškubat“ - že je silný aktér ochrání před nebezpečným světem.
Pokud má nyní člověk změnit politický názor, nebo dokonce přejít do opačného či úplně jiného politického tábora, musí také zpochybnit vlastní identitu a rozhodnutí - což je polarizované době řádově těžší.
„Babiš dominuje české politice, protože udržuje voliče ve fázi nadšení, které vylučuje korekci rozumu. Kdo by také poškozoval sám sebe a znejisťoval se v už beztak nejistém světě? Než se ztratit, je lepší zavřít oči a uši a žít dál svůj příjemný sen o politické významnosti, i když přitom asistujeme u mizení rozumu v mlze všudypřítomného emotivního žvástu…“
https://plus.rozhlas.cz/petr-fischer-informovany-volic-je-mytus-20-stoleti-vladne-citovy-volic-ktery-9644199
Tolik esej Petra Fischera. Ale co s tím?
Zelená cesta: mezi lidi
Před rokem jsem napsal, proč si tak snadno naší zemi rozdělilo několik extrémně bohatých jednotlivců, neboli oligarchů. Když totiž naší zemí procházíte pěšky nebo projíždíte na kole (nebo hodně pomalu a opakovaně autem), vidíte kolem sebe mnoho pečlivě upravených domů a zahrad — zdá se, že stačí nechat lidi být, aby své okolí zvelebili.
A tak si lidé postavili domy a kolem nich vysoké ploty, které dělí soukromé od veřejného. Stejně tak se uzavřeli do svých bublin, sítí a pravd, o kterých mluví právě Petr Fischer.
V takových schématech a pastech totiž můžete vnímat extrémní sucho na zahradě i v krajině, zvyšující se frekvenci svých návštěv u lékaře s dýchacími problémy způsobenými houstnoucí dopravou, nebo také zhoršující se zdraví a selhávání vlastní imunity, které možná souvisí se stále větší skládkou, kterou vám za vsí provozuje místní „podnikatel“ domluvený se starostou či pražský oligarcha dohodnutý s ministrem. A přitom nepožadovat řešení příčin těchto konkrétních problémů - protože je pro populistického politika snadné odvést vaší pozornost nadáváním na „Green deal“, „uprchlíky“ či „veřejnoprávní média“.
Nebo si zvyšující se účty za vytápění a energie spojíte nikoli se selhávající státní energetickou politikou podporující uhelné oligarchy a závislost na dovozu zemního plynu, ale paradoxně s obnovitelnými zdroji energie - které přitom mají naše závislosti na špinavých, rizikových a drahých zdrojích snižovat.
A právě ztráta zájmu o společný prostor umožnila, aby si velkou část národního bohatství i naší krajiny přivlastnila úzká elita extrémně bohatých, často napojených na stát a jeho zakázky. Jinými slovy: moc a peníze se u nás soustřeďují v rukou hrstky oligarchů přímo propojených s politikou.
Ohniska občanského odporu ovšem sílí. Zjišťuji to prakticky každý týden při návštěvách lidí a lokalit, které trpí identickými problémy a bojují proti podobným problematickým privátním i státním záměrům.
Jde právě o skládky a neřešená ekologická rizika, dálniční tahy, problematické velkochovy, projekty těžby kamene či štěrkopísku, nebo obří developerské a průmyslové stavby zabírající zemědělskou půdu. Nebo také o sociální problémy, jako je byznys s chudobou či dovoz levné pracovní síly organizovanými skupinami. Ke všemu se postupně, ale stále zřetelněji, přidává omezování práv a ochrany zaměstnanců v soukromé sféře i nekončící škrty a destrukce služební ochrany ve sféře státní.
Skupina oligarchů a na ně napojených šíbrů se zkrátka rozhodla udělat si z naší země Eldorádo. A je na nás, abychom se proti tomu dokázali aktivizovat a organizovat. Protože nás je vlastně docela dost, řešíme podobné problémy a měli bychom se naučit propojovat, formulovat a společně prosazovat své zájmy. Už to děláme.
Potkáváme se při čištění řek, interpelacích na zastupitelstvech či manifestacích proti nedostupnému bydlení – i na pražských akcích za ochranu demokracie. Společně tvoříme zárodek stále sebevědomější a sebe si uvědomující „ekologické politické třídy“, která bude schopna přečíslit oligarchy a požadovat a současně prosazovat „radikálně realistické“ řešení zásadních sociálních, ekonomických a ekologických problémů.
Takže se vidíme se u komunálních a senátních voleb, kde půjde právě o zcela konkrétní občanská práva na úrovni našich obcí, měst a komunit!
/O Ekologické třídě tu mluvím proto, že nám jde o dobrý život ve zdravém prostředí, tam, kde žijeme a trávíme svůj čas. A o radikálním realismu zase proto, že zajištění šancí na takový „žitelný“ život už nevyžaduje pouze parametrické úpravy, ale hlubokou a současně demokraticky přijatou reformu našich společenských a ekonomických institucí - nic míň, nic víc/.
