Článek
Veolia Česká Republika a Marius Pedersen v Česku a na Slovensku. Tito dva významní hráči v oblasti odpadového hospodářství zaměstnávají asi 4000 lidi a generují celkový obrat ve výši 8,48 miliard korun. Nyní jsou oba na prodej. Průběh celého procesu bychom měli velmi bedlivě sledovat – může totiž vést k dokončení faktické oligopolizace odpadového byznysu, posílit kartelové dohody a vést k ještě intenzivnějšímu ovlivňování legislativy a státní regulace.
Zejména proto, že se na výnosná aktiva brousí zuby čeští oligarchové. České odpady by tak mohlo nakonec ovládnout několik málo jednotlivců. Jde samozřejmě o případ pro antimonopolní úřad - ten však v minulosti už mnohokrát prokázal, že ke vzniku oligopolů spíše přispívá.
Asymetrický oligopol
Trh odpadového hospodářství má v České republice charakter asymetrického oligopolu s regionálními monopoly. To znamená, že trh není ani stoprocentně čistým, centralizovaným oligopolem, ale rozhodně není ani klasicky fragmentizovaný. Na celorepublikové úrovni vidíme silnou koncentraci kapitálu v rukou několika obřích nadnárodních i domácích skupin, v konkrétních regionech a městech se však situace liší.
1. Nejdřív tu je je tzv. Velká čtyřka - neboli oligopolní vrchol. Naprostou většinu trhu z hlediska tržeb, technologií, logistických kapacit a vlastnictví klíčových skládek či spaloven ovládá pouze několik dominantních hráčů:
- AVE CZ
- FCC ČR
- Marius Pedersen
- Suez / Veolia
Tyto korporace mají obrovskou tržní sílu, určují trendy v oboru a často jako jediné disponují finančním zázemím pro stavbu moderních linek či energetických center na zpracování odpadu. To je klíčové zejména vzhledem k blížícímu roku 2030, kde má být ukončeno skládkování.
2. Pak tu jsou různé regionální monopoly a městské firmy. Odpadový byznys je silně vázaný na geografii. Svoz odpadu pro obce funguje na bázi dlouhodobých veřejných zakázek. Jakmile jedna z velkých firem získá kontrakt pro dané město, vzniká na tomto území praktický monopol. Specifickým prvkem na českém trhu jsou pak silné městské společnosti vlastněné samosprávami, které velkým korporacím úspěšně konkurují na svém vlastním území.
- Pražské služby (100% vlastněné hlavním městem Prahou)
- OZO Ostrava (vlastněná městem)
- SAKO Brno (taktéž municipální)
V regionech se potom výrazně prosazuje právě výše uvedená velká čtyřka:
- Marius Pedersen má nejsilnější pozici ve východních Čechách (Královéhradecký a Pardubický kraj), na střední a severní Moravě a v částech Libereckého kraje.
- FCC Česká republika dominuje zejména v jižních Čechách, na střední Moravě a v některých částech Středočeského kraje.
- AVE CZ (vlastněná holdingem EP Industries Daniela Křetínského) má silné postavení ve Středočeském kraji, Ústeckém kraji a v západních Čechách, stejně jako v některých moravských aglomeracích.
- K tomu lze přidat ještě společnost Rumpold (součást rakouské skupiny Saubermacher), která významně ovládá trh v západních a jižních Čechách a na částech Vysočiny.
3. No a nakonec tu je zdánlivá fragmentace na dně trhu. V Česku působí i stovky menších lokálních firem - např. technické služby obcí, menší soukromé sběrny kovů či firmy na odvoz stavební suti. To sice navenek může působit jako vysoce konkurenční trh, tyto menší subjekty však nemají sílu ovlivňovat celorepublikové ceny ani strategie nakládání s odpady. V zásadě vlastní pouze svozovou techniku a kontejnery a v konečném důsledku jsou závislé na infrastruktuře (skládkách, spalovnách a třídicích linkách) „velké čtyřky“.
Lukrativní aktiva
Prodej odpadového byznysu Veolie je v ranné fázi. Zdroje obeznámené s procesem - podle serveru Mergermarket - mezi zájemce počítají zbrojařského podnikatele Michala Strnada, průmyslovou skupinu EP Industries spojenou s Danielem Křetínským a investiční skupinu Kaprain Karla Pražáka.
Klíčovou společností Veolie je dnes Recovera Využití zdrojů, která se zaměřuje na sběr, svoz, třídění, recyklaci, úpravu a energetické využití komunálních i průmyslových odpadů. Kromě toho řeší Veolia i průmyslové služby pro velké zákazníky, například nakládání s nebezpečnými a speciálními odpady, třídicí a zpracovatelské kapacity, sanace, dekontaminace a využívání odpadů jako suroviny nebo paliva. V některých případech se odpad zpracovává pro výrobu tepla nebo ve stavebnictví.
Prodej Marius Pedersen je naopak v pokročilé fázi, kdy dochází k podávání a vyhodnocování nabídek. Zákulisní zdroje zmiňují zájem ze strany skupiny Sev.en miliardáře Pavla Tykače, a opět CSG Michal Strnada, Kaprain Karla Pražáka, investiční skupina Wood & Company (prostřednictvím své odpadové firmy Kosit) nebo zase EP Industries miliardářů Daniela Křetínského a Romana Korbačky. Mluví se i o další korporaci z velké čtyřky.
Cena za Marius Pedersen podle expertů dalece přesáhne deset miliard korun - při loňské deklarované EBITDA okolo 112 milionů eur by se cena mohla pohybovat někde na úrovni 18 až 21 miliard korun. Pro potenciálního kupce jsou atraktivní zejména stabilní příjmy tohoto byznysu.
Proč nadnárodní firmy odcházejí?
Dánská firma Marius Pedersen odchází kvůli měnící se odpadové legislativě, která si vyžádá vysoké investice. Fungování mateřské nadace je založeno hlavně na dividendách z vlastněných společností. „Dánský vlastník se k prodeji rozhodl z důvodu orientace na dánský vnitřní trh v rámci jejich strategie Green Future, která počítá s iniciativou CO2 neutrality do roku 2035. Tato strategie není slučitelná s podmínkami na českém a slovenském trhu,“ sdělila již dříve česká společnost Marius Pedersen.
Veolia pak svůj záměr odůvodněním tím, že se chce strategicky soustředit především na vodárenství (ovládá totiž třeba pražské, středočeské, královéhradecké, středomoravské a rakovnické vodárny) a energetiku (třeba Pražskou teplárenskou, ale též teplárny v Kolíně, Olomouci či Příbrami).
Pro pochopení rizik oligarchizace odpadového hospodářství je třeba říct, že zásadním způsobem ovlivňuje příjmy a finanční toky odpadáských firem stát – prostřednictvím legislativy, přímých regulací, nastavování poplatků či daňových úlev.
- poplatky za ukládání odpadu na skládku (skládkovné) stát určuje zákonem o odpadech (č. 541/2020 Sb.). Tyto poplatky se každoročně progresivně zvyšují, což přímo ovlivňuje koncové ceníky odpadových společností (v roce 2026 činí zákonný poplatek za ukládání využitelných a směsných odpadů na skládku 1 600 Kč za tunu - pro srovnání v roce 2021 začínal na 800 Kč).
- Stát určuje maximální strop pro paušální poplatek za obecní systém odpadového hospodářství na 1 200 Kč za osobu a rok.
- Stát ze zákona ukládá firmám, které uvádějí obaly na trh, povinnost finančně se podílet na jejich recyklaci. V ČR tento autorizovaný systém provozuje společnost EKO-KOM. Ta sbírá poplatky od výrobců a tyto peníze následně přerozděluje obcím a odpadovým firmám jako příspěvek na třídění, svoz a dotřídění plastů, papíru, skla či kovů.
Veřejný zájem
Za odpadovým byznysem tedy stojí velmi silné zájmy a lobbing. Když mluvíme o možnosti povinného zálohování pet lahví a plechovek, poplatcích za komunální odpad či pokutách, které už dnes Česko platí za nedostatečné třídění odpadu, je třeba mít na paměti tyto byznysové a klientelistické sítě.
A právě z těchto důvody není v zájmu státu, aby dále probíhala koncentrace vlastnictví v odpadovém hospodářství. Naopak je v zájmu veřejnosti, aby se nákladná a současně výnosná privátní aktiva dostávala zpět po veřejnou kontrolu.
