Článek
Srpen je v mém životním rytmu posledních let spojen se čtveřicí událostí - probíhá Zelená letní škola ekotransformace, připomínám si výročí ukončení Pražského jara sovětskou invazí, na Zemi živitelce se sčítá zemědělská úroda a reflektuje způsob hospodaření. A taky vyrážíme s klukem na vandr.
Od doby, kdy jsem ve funkci zeleného spolupředsedy, bývají tyhle dny mnohem hektičtější, protože obvykle vrcholí přípravy závěrečných fázi volebních kampaní. Přesto je to dobrá příležitost k bilancování, „kontemplaci v akci“ - kdo jsme, kde se nacházíme a kam a proč jdeme - bez toho bych se už asi dávno zbláznil / a nebo jinak se odpojil…
Neonormalizace
Pražské jaro a obnovená normalizace
U nás doma se Pražské jaro moc neřešilo, a tak jsem ho vnímal hlavně skrz své učitele na vysoké škole, kteří přenášeli zkušenost části disentu. Pro ně bylo symbolem naděje na reformu socialismu - s explozí svobody slova, obnovy občanské společnosti a snah o demokratizaci politického a ekonomického života.
Generace lidí, jako byli Jan Sokol, Zdeněk Pinc či Jiřina Šiklová mi současně nějak více či méně dávala najevo, že „osmašedesátý“ byl jejich okamžikem zrání, zatímco „devětaosmdesátý“ byl zase bodem zlomu pro generaci mých rodičů - a že já jakožto mileniál (ročník 1984) na podobný formativní dějinný zlom vlastně čekám - respektive že si ho budu muset nějak odpracovat.
Poslední dobou mi dochází, že současná doba polykrizí je natolik zlomová, že by mi ji generace mých rodičů a prarodičů s jejich vzpomínkami mohly spíš „závidět“. Jen ten jeden velký break point s památným dnem v kalendáři chybí. Tedy zatím…
Šedesátá léta a jejich výsledek jsou nicméně stále nesmírně důležitá - naději obrodného procesu ukončila brutální ruská invaze a především následná normalizace, která se vryla nesmírně hluboko do žité zkušenosti a propsala do mentality obyvatel naší země.
S jejími důsledky se setkávám prakticky každý den - v celostátní i komunální politice, v zemědělské branži i v podnikatelské sféře. Lidé se - opět - stahují do soukromí, přestávají věřit v politiku jako správu věcí veřejných a službu schopnou reálně řešit klíčové potřeby a doručovat podmínky k pokroku. Převládá názor, že běžný člověk nemůže dění nijak ovlivnit, a tak značná část společnosti volí tichou konformitu, aby se vyhnula konfliktům - ve veřejné sféře, v práci nebo i v rodině.
Přestáváme věřit v lepší budoucnost - což vede ke stagnaci - a politická krajina se rychle mění v občas až v mimořádně zapáchající bažinu.
ANO, bude furt stejně
Domnívám se, že normalizační dědictví může zčásti vysvětlit, že jedné jediné politické straně - bez ohledu na to, jestli je zrovna u moci nebo v opozici, a zdali zrovna nezvládá pandemii či využívá ekonomické konjunktury - už patnáct let kontinuálně roste voličská podpora. To je naprostá globální anomálie!
Opozice dlouhodobě nedokáže - nebo nechce - vyhmatnout téma, které by změnilo podstatu politické hry. A proto se politika už celou dekádu omezuje jen na to, jak se komu podaří cílová mobilizace respektive jaké bude množství propadnutých hlasů, aby mohl jeden či druhý politický blok získat vládní ad hoc většinu. Tohle trvá už docela hodně let, během kterých se naše země nikam neposouvá - a teď nám hrozí další promarněná dekáda.
Když Andrej Babiš stoupá na Lysou Horu se syntetizátory hnanou „Nothing's Gonna Stop Us Now“ (song je příhodně z roku 1987), demonstruje tím hloubku zamrznutí celé české politiky. A protože moc korumpuje - a kombinace obrovské ekonomické a politické moci korumpuje opravdu brutálně - premiér si dovoluje vznést nárok na to všechno ovládnout a nikdy nezemřít.
Nesnesitelný půvab oligarchie
A tak dnes žijeme sice pořád v demokratickém, ale postupně se oligarchizujícím režimu, kde vládní většinu tvoří kariérní poslanci bez vlastní názorové a postojové autonomie a odpovědnosti, egoističtí trollové či přímí zastánci krajně pravicových a xenofobních postojů.
A u vesel jsou v podstatě hlavně někdejší kariérní komunisté i polistopadoví veksláci, kteří dokázali zbohatnout na privatizaci. Případně nájemní manažeři technokratického ražení, zvyklí neptat se a - za peníze, prestiž či vliv - dělat to, co se jim řekne.
A co si budeme povídat - opozice jako celek dneska stojí za starou bačkoru. Většina jejích členů - čest několika výjimkám s nosnými a důležitými tématy - tápe mezi performativním divadlem sněmovních obstrukcí, a snahou objíždět regiony a zabránit ztrátě kontaktu s voličstvem. Jakoby jim nedocházelo, že jak ve sněmovně, tak mezi lidmi, musí především nabízet silné téma, jeho řešení a osobní kompetenci. Ne zastaralé recepty politických příruček z minulého století. Ani vyprázdněné divadlo opírající se o marketingová klišé. To totiž babišův cirkus zvládne obstarat mnohem lépe.
Poslední dobou dospívám k závěru, že je problém v tom, že většina dnešních politiků prostě nevěří tomu, že by dokázali opravdu řešit strukturální problémy naší společnosti jako je bydlení, férové daně, klimatická krize či budoucnost stárnutí a péče o veřejné zdraví – tedy nevěří, že by mohli vládnout lépe, než jak to dělá Andrej Babiš.
A tak se, podobně jako za normalizace, většina našich spoluobčanů se současným stavem věcí tak nějak smířila a srovnala. Neonormalizační soukromí je totiž snadno dostupné. Mezitím si ovšem mocenská a ekonomická elita velmi brutálně ohýbá pravidla hry pro vlastní potřebu a snižuje tím šance na skutečnou změnu - čímž aktivní menšině brání dělat politiku.
Osamělí hrdinové…
Občanský odpor vůči tomuto - stále se ještě ustavujícímu - režimu se buduje nesmírně složitě. Má to dva důvody.
Jednak si lide s pomocí komunikačních technologií a dalších nástrojů propojování zvykli stahovat se do svých soukromých postojových bublin a bublinek a vyhledávat názorově identické souputníky. Vytváří to pocit bezpečných komunit. A prostor pro sdílenou ventilaci frustrace.
Jenže takové digitální komunity se velmi špatně propojují s dalšími, které organizují jiné priority. Tato mentalita se přenáší i do politických stran, a proto je nesmírně pracné budování širokých politických spojenectví, která mají být založena na elementárních hodnotách - ty totiž vyžadují velkorysost, hledání společného zájmu a ustupování od kodexů svých posvátných pravd.
Současně jsou taková spojenctví nejvíce potřebná. Nedávno mi právě na Zelené letní škole Ekotranformace něco takového sdělovala Anna Šabatová o zkušenosti disentu, kde se potkávali a účinně spolupracovaly osobnosti se zcela protikladnými hodnotami a založením.
Má spolupředsedkyně Gabriela Svárovská jako lidskoprávní konzultantka zažila podobný vyvoj v Rusku během první dekády Putinova režimu - tehdejší ruská opozice naprosto tragicky ztroskotala na ideologických a čistě osobních sporech, a proto ji autoritářský režim rychle smetl.
Přidám svou pracovní zkušenost, kdy jsem z větší či menší blizkosti sledoval vlastně stovky nepřátelských převzetí fungujících firem žraločími investory. Docházelo k nim hlavně díky nezvládnutým sporům ve vedení farem, mezi spolumajiteli či odboráři. Proto mi je naprosto jasné, že tváří v tvář oligarchii si nemůžeme dovolit přespříliš trvat na partikulárních perspektivách.
A tak prosazuji spolupráci - a pak za konkrétní spojenectví dostávám dostávám střídavě „sodu zleva“ či „sodu zprava“. Lidé zaměření na partikulární a identitární témata totiž zpochybňují kde co. Každý týden dostávám stížnosti na to, že se příliš úzce zaměřujeme na ekologická témata. Odjinud schytávám kritiku za příliš jednostranné zaměření na lidská práva… A jiným lidem vadí, že jsou naše požadavky na zdanění oligarchů příliš “levičácké”… no, kritika ze všech stran obvykle znamená, že - pokud nejste úplně mimo - jste na tom správném místě.
… a hrdinové s hypotékou
Druhým důvodem obtížného organizování se proti oligarchii je osobní ekonomika. Popišu to vlastní zkušeností - občas mi nějaký vysoce postavený manažer v nějaké nepřímé narážce vzkáže, že bych ve svém vlastním ekonomickém zájmu měl více „držet ústa“ a nekritizovat jeho majitele. Naučil jsem se reagovat dvojím způsobem.
Jednak formuluji svou kritiku přesněji, abych nikoho neurážel jen proto, že třeba žije na místě, kde ho nikdo jiný než nějaký oligarcha nezaměstná. Žijeme zkrátka v ekonomice, kde většina lidí buďto pracuje pro nějakého oligarchu jako jeho zaměstnanec či fakturant, případně dělá pro firmu, která je dodavatelem nějaké oligarchické korporace.
No a na zbytek situací tu je odpověď poručíka Alda Raineho z Tarantinova filmu Hanebný parchanti. Ten na námitku nacistického plukovníka Hanse Landy, který se brání označení hákovým křížem poukazem na to, že voják přece nemůže porušovat dohodu, kterou Landa uzavřel s jeho nadřízenými, odpovídá lakonickým „Stejně mě jenom sprdnou.“
Ekonomicky to občas dost bolí - člověk prostě přijde o řadu příležitostí - ale to je cena za integritu a svobodu vždycky. Anny Šabatové jsem se proto z kraje srpna ptal, jak ovlivňovalo vystoupení z mlčící většiny ekonomickou situaci odvážných jednotlivců. A odhalila mi zajímavou perspektivu - za socialismu totiž nebyly tak velké rozdíly mezi příjmy. V osmdesátých letech bral manažer podniku 4.000-7.000 Kč, zatímco nekvalifikovaný zeměměřič 2.500-3.000 Kč. Dnes jsou ovšem tyhle rozdíly desetinásobné - a být veřejně aktivní a jít proti zájmům mocných, zvlášť když máte rodinu a hypotéku či vysoký nájem, je podle paní Šabatové svým způsobem o dost složitější, než za minulého režimu.
Vybrat si bojiště a přijmout bitvu…
Už před řadou let jsem si vybral jako modus operandi něco, čemu říkám „radikální realismus“. V politice musíte plně respektovat limity demokratického rozhodování, protože pro svá řešení musíte přesvědčit lidi. Ale současně se nesmíte vzdávat ambic směřovat k řešení zásadních strukturálních problémů, jako jsou krize bydlení, ekologická krize, změna klimatu či abnormální nárůst moci technologických korporací. Radikální realismus také počítá s tím, že přijímáte své osobní či skupinové limity, ale neustále směřujete k řešení těch klíčových cílů.
Už dlouho jsem přesvědčen, že zásadní překážkou v řešení všech těchto výzev je oligarchizace politické a ekonomické moci. Protože zdroje, technické možnosti a recepty na všechny uvedené problémy v nějaké rozpracované podobě již máme.
Nyní moc oligarchie doslova stoupá - na rtech s písní „Nothing's Gonna Stop Us Now“ - a proto je klíčové stavět se na linie odporu a solidarizovat se s těmi, které systém válcuje. V parlamentu proti destrukci stavebního práva či likvidaci veřejnoprávních médií a nezávislé státní služby. Ve městech proti zbytnělému developmentu, který už dnes neslouží ani tak uspokojování potřeby bydlení, jako akumulaci kapitálu. A v celé krajině proti obřím developerským a betonářským projektům - od nových jaderných bloků přes zbytečné dálnice či jezy až po obnovované prasečáky, drůbežárny, lomy či štěrkovny.
Na stovkách takovýchto linií odporu se totiž buduje nový disent, politika založená na vztahu občanů k jejich veřejnému prostoru či krajině - právě to je totiž bytostným základem občanské politiky. Právě na některém z takových bojišť je pak možné bitvy přijímat a síly olgarchie účinně porážet. Stalo se to totiž mnohokrát: od zastavení kácení na Šumavě přes ochranu Jiřetína na Mostecku před těžbou až po zastavení likvidace veřejnoprávních médií za dob opoziční smlouvy. Poslední roky dělám všechno pro to, aby byli Zelení - Strana zelených organizací, který takové lokální a průřezové linie pokrývá a dokáže je reprezentovat.
… a nabídnout alternativu
Stejně tak podstatné je ovšem připravit účinnou voličskou nabídku, která bude alternativou vůči vyprázdněným politikám tradičních stranan. Oligarchický politický a ekonomický systém totiž není smysluplné opravovat - jak se velmi slabě a neúspěšně pokusila předchozí vláda Petra Fialy.
Na místě je hluboká reforma, která bude řízena jasnými cíli - jako je rovnost šancí a rovnost mezi pohlavími či silná sociální práva, která zajišťují, že pracující či podnikající člověk není otrokem. Politika emancipace znamená obranu svobody a odmítnutí nadvlády algoritmů či jiných závislostí. A že tak, jak lidé nejsou objekty určenými ke konzumu, ani příroda, která nás obklopuje, není nástrojem k použití.
Dlouholetá spolupředsedkyně Zelených Anglie a Walesu Natalie Bennett nám během srpnového debatního večera na zelené letní akademii říkala, že progresivní politická strana musí být programově, organizačně a osobnostně připravena na změnu, a aktivně na ní pracovat. Okamžiky občanské angažovanosti jsou totiž velmi vzácné - a nesmí se promeškat. No a pak už je hodně o silách dějin, jestli sebelepší strategie povede k vítězství, nebo zajistí obranu základních pozic.
Sepsáno během srpnového úplňku - zatmění měsíce v Doupovských Horách nad řekou Ohří.
