Článek
Již přede dvěma roky jsme kritizovali tehdejší českou vládu Petra Fialy za to, že plány na rozmach jaderné energetiky prezentuje ve zcela falešném světle. Fialův kabinet tehdy odložil schválení státní nové energetické koncepce a klimatického plánu - oba dva dokumenty dnes zoufale chybí jako vodítka pro modernizaci naší energetiky a adaptaci na klimatickou změnu. Přednost dostalo schválení nabídky korejské firmy KHNP na „dostavbu“ Dukovan. Tato společnost však doposud v Evropě žádnou jadernou elektrárnu ani nabízený typ reaktoru nestavěla.
Kabinet Andreje Babiše v jaderném snění pokračuje, čímž ukazuje, že mu zcela chybí strategické uvažování, národohospodářská rozvaha a politická kompetence pro zajištění ekonomicky, ekologicky a sociálně udržitelné moderní energetiky.
Rekapitulujme
Fialův kabinet sliboval cenu výstavby jednoho reaktoru 200 miliard korun. KHNP ve své tiskové zprávě nejdříve uváděla 220 miliard korun - a později částku korigovala na 200 miliard dle vládní logiky „zaokrouhlování na celé stovky miliard“. Cena však nepočítala s náklady na financování - a právě ty nyní ministr průmyslu a obchodu Havlíček odhaduje na 700 miliard korun. Tato částka by však platila pouze v případě, že se udrží plán vycházející z cenové nabídky Korejců a předpokládaného časového harmonogramu.
To však nelze očekávat - například třetí blok jaderné elektrárny ve francouzském Flamanville měl podle plánu vyjít na 3,3 miliardy EUR (80 miliard korun), reálná investice byla 13,2 miliardy EUR (320 miliard korun) a po započtení financování vyšla jaderná elektrárna dokonce na 19 miliard EUR (tj. 460 miliard korun). Blok byl navíc spuštěn s dvacetiletým zpožděním - a ostatní evropské jaderné projekty jako Hinkley Point ve Velké Británii se vyvíjejí obdobně. Flamenville tedy přineslo skoro šestinásobné překročení rozpočtu - pokud by se výstavba nových bloků v Dukovanech vyvíjela podobně, výsledkem by byla „sekera“ za dva nové dukovanské bloky ve výši 1.320 miliard korun - to odpovídá ⅔ celkového státního ročního rozpočtu, nebo také roční částce vynakládané na důchody a sociální dávky.
Drahé jádro
Analýzy ceny elektřiny společnosti Lazard srovnávající cenu elektřiny z nových jaderných elektráren s obnovitelnými zdroji přitom ukazují, že světový průměr výrobních nákladů pro solární elektřinu je 40-44 dolarů za megawatthodinu, pro pevninský vítr kolem 33 dolarů za megawathodinu. Ovšem nové jaderné elektrárny vykazují nákladovou cenu elektřiny 100-150 dolarů za megawatthodinu - právě kvůli obrovským počátečním investicím a zpožděním při výstavbách, drahému financování a extrémně drahým vstupům v podobě jaderného paliva (zatímco slunce a vítr jsou zdarma).
Zakrýt tunel
Babišova vláda chce obří riziko zakrýt - a navrhuje všechny smlouvy týkající se jaderné energetiky (a to i zpětně) nezveřejňovat v registru smluv, který zajišťuje transaprentnost a ochranu trhu. Babišova vláda navíc hodlá příští rok rozhodnout o využití opce na stavbu dalších dvou bloků v Temelíně. Nemluvě o plánu nových modulárních reaktorech od britského Rolls-Royc, které chce stavět ČEZ v Tušimicích či Dětmarovicích.
Moderní energetika založená na levných a čistých obnovitelných zdrojích vyžaduje něco úplně jiného, než těžkopádné jaderné zdroje - totiž chytré řízení sítí přenášející cenu dynamicky výraběné elektřiny na spotřebitele či přečerpávací vodní elektrárny (v nichž má česká krajina v podobě Vltavské kaskády či jezer vzniklých po těžbě hnědého uhlí předpoklady).
Letošní sucho navíc po celé Evropě ukázalo další riziko pro velké centralizované zdroje výroby elektřiny - totiž chybějící vodu pro chlazení. Letos se vypínaly či výkon snižovaly jaderné bloky po celé Evropě - od Rumunské Cernovody přes Maďarský Paks až po 16 francouzských reaktorů. Nové i staré Dukovany musí být uchlazeny vodou z řeky Jihlavy, kterou je ovšem většinu roku možné přebrodit a v letošním suchu se mění spíše na potok (viz foto). Jakmile se problém s chlazením začne prohlubovat, bude nutno odpojovat staré jaderné bloky či řešit chlazení předimenzované elektrárny drahou vzduchovou ventilací - což však také vyžaduje další elektřinu.
České vlády již od poloviny devadesátých let minulého století fakticky podporují pokračování postsocialistického energetického modelu. Ten však v novém - údajně volnotržním, ale reálně oligarchickém - uspořádání znamená obří zisky pro majitele elektráren vykoupené vysokými účty pro spotřebitele. To ovšem ignoruje jak novou klimatickou realitu, tak dostupnost moderních technologických řešení, které by mohly přinést levnější a dostupnější komunitní energetiku.
Majetková transformace většinově státního ČEZu je veřejnosti prodávaná jako částečná privatizace lukrativní distribuční části tohoto energetického gigantu - zatímco státu má připadnout nákladově problematická část výroby elektřiny. To je ovsem klasický model socializace ztrát a privatizace zisků. A vládní snahy tajit smluvní dokumentaci k novým jaderným blokům nejsou ničím jiným, než snahou zakrýt tento obří a ekonomicky, energeticky i společensky nesmyslný jaderný tunel.
