Článek
Žádný žebříček nám alibi nedá
Často se tvrdí, že Češi patří mezi národy nejméně tolerantní k dětem. Poctivé mezinárodní srovnání zaměřené přímo na chování k dětem v letadlech a restauracích se však hledá obtížně. Vydávat tento dojem za přesně změřený fakt by nebylo fér.
K pojmenování problému ale žádný žebříček nepotřebujeme. Stačí otevřít diskusi pod článkem o cestování s batoletem. Velmi rychle se objeví rady, že rodiče měli zůstat doma, počkat několik let nebo si dítě jednoduše „lépe vychovat“. Jako by pláč ročního člověka dokazoval selhání celé rodiny.
V mnoha zemích, které jsem procestoval, jsem přitom vnímal úplně jinou atmosféru. Děti byly přirozenou součástí restaurací, dopravy i večerního života. Lidé se usmáli, pomohli s kočárkem a kvůli několika hlasitějším minutám nesvolávali společenský soud. Je to osobní zkušenost, nikoli vědecký průzkum. Přesto je rozdíl oproti části českých a obecně středoevropských reakcí těžké přehlédnout.
Dítě není porucha provozu
Představa, že děti do restaurací nebo letadel nepatří, má jednu zásadní trhlinu: jejich provozovatelé s dětmi zcela otevřeně počítají. Aerolinky prodávají letenky kojencům, přepravují kočárky a mají bezpečnostní postupy pro nejmenší cestující. Samostatná doporučení pro cestování s dětmi zveřejňuje také evropská agentura EASA.
Podobné je to v restauracích. Najdeme v nich dětské židle, přebalovací kouty, pastelky a menší porce. Podle údajů zveřejněných Ministerstvem zdravotnictví nabízí dětské porce přibližně 56 procent českých restaurací. Můžeme debatovat o jejich složení, ale těžko současně tvrdit, že malí hosté do těchto podniků nepatří.
Rodičovství není několik let domácího vězení. Děti se navíc společenskému chování nenaučí tím, že je až do puberty nepustíme mezi lidi. Učí se u stolu, při čekání, cestováním i sledováním dospělých. Někdy jim to nejde. Překvapivě to někdy nejde ani dospělým.
Plačící batole není kopající školák
Je však nutné rozlišovat děti a děti. Batole plačící kvůli bolesti uší, hladu, únavě nebo přetížení nelze vypnout povelem. Rodič má povinnost snažit se situaci řešit, ale nemůže zaručit okamžité ticho. Pláč malého dítěte je nepříjemný zvuk, nikoli přestupek proti přepravním podmínkám.
Úplně jinou situací je starší dítě, které opakovaně kope do sedačky, běhá mezi číšníky, pouští video bez sluchátek nebo obtěžuje lidi u vedlejšího stolu, zatímco rodič hledí do telefonu. To už není běžný dětský projev, který musí okolí bez řečí snášet. Tady má rodič zasáhnout, chování zastavit a případně se omluvit.
Důslednost a tolerance se navzájem nevylučují. Je možné požadovat, aby rodiče řešili ovlivnitelné chování, a současně neposílat každou rodinu s plačícím miminkem zpátky domů. Právě schopnost poznat rozdíl odděluje oprávněnou stížnost od obyčejné nevraživosti.
V části kritiky je cítit stará frustrace
Někdy se nemohu zbavit dojmu, že za mimořádně zuřivými reakcemi stojí ještě něco jiného. Někteří lidé jako děti nelétali, do restaurací téměř nechodili nebo později podobné zážitky nemohli dopřát vlastním potomkům. Když je nyní dostávají jiné rodiny, stará křivda si najde snadný terč.
Neexistuje průzkum, kterým by šlo každému kritikovi diagnostikovat závist. Intenzita některých výpadů však připomíná spíš ventilování nahromaděného vzteku než obranu práva na klid. Normální dětský projev se promění v údajný důkaz bezohlednosti a rodičům se okamžitě vystaví účet za to, že si vůbec dovolili vyjít mezi lidi.
Nerodič přitom není nadřazená společenská kategorie a rodič nemá povinnost omlouvat samotnou existenci svého dítěte. Stejně tak status rodiče neposkytuje imunitu proti pravidlům. Rozhodující má být konkrétní chování, nikoli věk člověka u vedlejšího stolu.
Dospělí se často chovají hůř
Hlasitá opilá skupina, telefon na reproduktor, nadávky personálu, bosé nohy na sedadle nebo prudké sklopení opěradla dokážou cestu znepříjemnit spolehlivěji než unavený předškolák. Přesto po podobném zážitku málokdo požaduje zákaz všech dospělých v letadle.
U dospělého posuzujeme jednotlivce. U dítěte bývá odsouzena celá věková skupina a s ní automaticky i rodiče. Právě v tom spočívá předsudek. Čtyřicetiletý hlučný cestující je nevychovaný člověk, zatímco jedno plačící batole má údajně dokazovat, že děti na palubu nepatří.
Navíc dospělý své jednání většinou ovládnout dokáže. Kojenci bolest uší nevysvětlíte, opilému cestujícímu však vysvětlovat společenská pravidla opravdu nemusíte. Už je dávno zná.
Chcete svět bez dětí? Objednejte si ho
Adults only hotely mají své místo a nikomu je neberu. Stejně tak může existovat restaurace s předem jasně stanoveným věkovým omezením. Kdo touží po romantickém víkendu bez dětského křiku, má možnost vybrat si službu, která mu takové prostředí slibuje.
Běžná restaurace ani linkové letadlo však nic podobného negarantují. Zakoupením standardní letenky získáváte přepravu, nikoli absolutní ticho a kabinu bez jediného dítěte. Pokud dítě porušuje pravidla nebo jeho rodiče ignorují ovlivnitelné obtěžování, zasáhnout má posádka. Jestli vám vadí už samotný pláč batolete, problém není v přepravních podmínkách. Zvláštní požadavek máte vy.
Na námitku „Proč bych měl platit soukromý let já, když křičí jejich dítě?“ proto existuje jednoduchá odpověď: protože právě vy požadujete něco, co vám obyčejná letenka neslíbila. Můžete si vzít kvalitní sluchátka, zvolit adults only pobyt nebo si zaplatit soukromé cestování. Váš požadavek, váš příplatek.
Tolerance neznamená dovolit dětem úplně všechno. Znamená přijmout, že společnost není složena pouze z tichých zdravých dospělých, kteří se vždy chovají podle našich představ. Kopající nevychovanec potřebuje hranice. Plačící batole potřebuje pomoc a okolí trochu pochopení. Kdo mezi těmito situacemi odmítá rozlišovat, nebojuje za slušné chování. Jen si veřejný prostor spletl s vlastním obývákem.
