Do Osvětimi se nejede za zážitkem, ale za pochopením. Památník patří k nejsilnějším místům Evropy

Do Osvětimi se nejezdí za atrakcí, ale za pochopením. Už samotný příjezd do polského města Oświęcim může působit zvláštně: běžný provoz, domy, silnice, a najednou místo, které se stalo symbolem systematického vraždění a naprostého popření lidské důstojnosti.

Auschwitz nebyl jeden tábor v jednoduchém smyslu. Šlo o rozsáhlý komplex, který začal jako koncentrační tábor a později se stal také největším nacistickým vyhlazovacím centrem. Český vzdělávací portál Holocaust.cz připomíná, že první vězni, především Poláci věznění z politických důvodů, sem byli přivezeni v červnu 1940. Postupně se k původnímu táboru přidal Birkenau, Monowitz a desítky pobočných táborů.

Návštěvník dnes prochází dochovanými budovami, dvory, bránami, kolejemi a prostorem, který se nedá vnímat jen očima. Působí tu velmi zvláštní atmosféra. Ne nutně dramatická na první pohled, spíš tíživá, tichá a nepříjemně konkrétní. Právě obyčejnost některých míst je často horší než jakákoli velká gesta.

Prohlídka se obvykle skládá ze dvou hlavních částí. Auschwitz I je původní tábor s cihlovými bloky, expozicemi, dvory a bránou s nápisem Arbeit macht frei. Tady člověk vidí dokumenty, fotografie, osobní předměty a prostory, které ukazují systém věznění, trestání, otrocké práce i zabíjení.

Auschwitz II-Birkenau působí jinak. Je rozlehlejší, otevřenější a možná ještě drtivější. Koleje, rampa, zbytky baráků, ostnaté dráty a ruiny plynových komor vytvářejí prostor, kde se měřítko zločinu ukáže mnohem tvrději než v jakémkoli čísle. UNESCO uvádí Auschwitz-Birkenau jako místo paměti pro celé lidstvo a doklad nacistické genocidy, nucené práce a rasové politiky.

Právě proto není dobré plánovat Osvětim jako rychlou zastávku mezi Krakovem a obědem. Památník sám doporučuje věnovat oběma částem dostatek času; základní prohlídka s průvodcem trvá zhruba tři a půl hodiny a fyzicky i psychicky umí být náročná. Po ní se často nechce hned mluvit, natož pokračovat do další turistické atrakce.

Tohle je potřeba říct naplno: Osvětim není vhodná pro každého. Slabší povahy mohou návštěvu snášet těžce a děti ji nemusí umět zpracovat vůbec. Nejde jen o smutné informace, ale o konkrétní předměty, fotografie, prostory a vědomí, co se na nich dělo. Někomu se udělá úzko už v prvních blocích, jiný se zlomí až v Birkenau, kde se ticho a rozloha místa spojí dohromady.

Muzeum v základních informacích pro návštěvníky výslovně uvádí, že návštěvu dětem mladším 14 let nedoporučuje. Není to zákaz, ale velmi rozumné varování. U starších dětí záleží na vyspělosti, předchozí přípravě a schopnosti rodičů po návštěvě mluvit o tom, co viděly. Brát sem dítě jen proto, že „už jsme poblíž“, není dobrý nápad.

Dospělí by měli počítat i s obyčejnými praktickými limity. V Birkenau se chodí po otevřeném prostoru, v létě může být horko, v zimě syrovo a větrno. Pohodlné boty, voda, klidné tempo a respekt k místu jsou důležitější než snaha mít za každou cenu fotku u každého známého bodu.

Čeština je velká výhoda, protože v Osvětimi rozhodují přesná slova. Jenže prohlídky s českým průvodcem nejsou v běžném režimu dostupné po celý rok. V aktuálním rozpisu pro individuální návštěvníky uvádí památník českou prohlídku pouze v červenci a srpnu, konkrétně v jednom čase denně. Přehled jazyků a časů je na oficiální stránce pro individuální návštěvníky - www.auschwitz.org

Mimo letní prázdniny je proto potřeba počítat s jiným jazykem, nejčastěji angličtinou, polštinou nebo němčinou, případně hledat skupinové možnosti s předstihem. U takového místa se vyplatí neimprovizovat. Ne kvůli pohodlí, ale kvůli pochopení.

Osvětim není „silný zážitek“ v lehkém cestovatelském smyslu. Je to konfrontace. S historií, s lidmi, kteří tu trpěli a umírali, i s otázkou, jak se civilizovaná společnost mohla dostat až sem. Právě proto má návštěva smysl. Neodjíždí se odtud nadšeně. Odjíždí se tišeji.