Článek
Nejhezčí Praha neleží pouze kolem památek
Jakmile se řekne podzimní procházka v Praze, obvykle následují Petřín, Stromovka nebo nábřeží. Všechna tato místa stojí za návštěvu, rozhodně však nejsou jediná. Na okrajích města se ukrývají lesy a chráněná území, v nichž občas zmizí i zvuk dopravy.
Výhodou je jejich dostupnost. Není potřeba auto, vstupenka ani složitě naplánovaný víkend. Stačí boty, jízdenka na MHD a dvě nebo tři volné hodiny. Některé trasy lze navíc pojmout jako přechod – vystoupit v jedné čtvrti a domů se vrátit z úplně jiné části Prahy.
Vinořský park připomíná krajinu z pohádky
Na severovýchodním okraji Prahy spojuje značená cesta Vinořský park se Satalickou bažantnicí. Úzkým údolím protéká potok, mezi stromy vystupují pískovcové skály a pod nimi vyvěrají prameny. Místy se objeví skalní reliéf, zarostlé valy starého hradiště nebo temný vstup do vodní jeskyně.
Podzim zde vyniká díky kombinaci mokřadního lesa, starých dubů a dlouhé aleje mezi Vinoří a Satalicemi. Spadané listí tlumí kroky a po ranní mlze působí rokle mnohem vzdáleněji od Prahy, než ve skutečnosti jsou.
Oficiální naučná stezka Vinořský park–Satalická bažantnice měří 3,5 kilometru a zabere přibližně dvě hodiny. Začíná u rybníka Malá Obůrka a končí poblíž kaple svaté Anny v Satalicích, odkud lze pokračovat autobusem nebo vlakem.
Obora Hvězda nabízí stromy starší než několik generací
Kdo projde hlavní bránou od Vypichu, uvidí dlouhou přímou alej zakončenou bílým letohrádkem. Nejkrásnější část obory však začíná ve chvíli, kdy návštěvník opustí hlavní cestu a sestoupí do lesnatých svahů.
Hvězdu tvoří především duby, buky a habry. Více než polovina jejích lesních porostů je podle údajů města starší než 150 let. Některé památné buky pocházejí z výsadby po roce 1763 a jeden z nich je označován za nejstarší a nejmohutnější buk v Praze.
Právě bukové části se na podzim mění v měděný tunel. Příjemný okruh vede od letohrádku dolů k rybníku a mokřadní louce Světlička a následně zpět některou z bočních cest. Podrobnosti i mapu nabízí stránka věnovaná oboře Hvězda.
Dalejské údolí je divočejším sourozencem Prokopského
Prokopské údolí zná téměř každý Pražan, jeho západní pokračování směrem k Řeporyjím však zůstává podstatně klidnější. Dalejské údolí tvoří vápencové skály, bývalé lomy, stepní stráně a porosty podél Dalejského potoka.
Nejzajímavější je projít celou zeleně značenou trasu z Řeporyjí do Hlubočep. Podzim tu nevytváří souvislý barevný les jako ve Hvězdě. Střídá rezavé svahy, žluté koruny stromů a šedé stěny opuštěných lomů, takže se krajina mění téměř za každou zatáčkou.
Území je významným geologickým nalezištěm a součástí severovýchodního výběžku Českého krasu. Pražský portál přírody doporučuje právě přechod Dalejského údolí podél potoka. Po dešti mohou být nezpevněné cesty blátivé a kameny kluzké, takže městské tenisky nejsou ideální.
Hostivařský lesopark schovává desítky kilometrů cest
Hostivařská nádrž bývá spojována především s letním koupáním. Jakmile skončí sezona, její okolí se ale zklidní a lesy nad vodou získají úplně jinou atmosféru. Duby a modříny se zbarví, na hladinu dopadá listí a z dřevěného mola je možné pozorovat mlhu stoupající nad přehradou.
Lesopark protíná více než 35 kilometrů asfaltových cest a pěšin. Kratší rodinná procházka může vést kolem nádrže, delší trasa pokračuje přes les, louky a zookoutek u hájovny. Územím prochází také naučná stezka Povodím Botiče.
Přehled cest a vybavení nabízí městská stránka o Hostivařském lesoparku. Hlavní komunikace jsou pohodlné, na bočních pěšinách je však po dešti potřeba počítat s bahnem. Psi by měli zůstat pod kontrolou, protože volné pobíhání ruší lesní zvěř.
Divokou Šárku nestačí vidět od tramvaje
Divoká Šárka rozhodně není tajným místem. Mnozí návštěvníci však projdou pouze první skalní soutěskou, zamíří ke koupališti a stejnou cestou se vrátí. Rozsáhlé lesy, louky a další části údolí proto zůstávají překvapivě klidné.
Červená turistická značka začíná u konečné tramvaje a sleduje Litovicko-Šárecký potok. Kdo pokračuje dál než k Dívčímu skoku, postupně opustí nejrušnější úsek a dostane se do otevřenější krajiny směrem k Jenerálce. Odtud se lze vrátit MHD, takže není nutné absolvovat stejnou trasu dvakrát.
Divoká Šárka spojuje tmavé dubové lesy, skály, stepní svahy i louky. Nejhezčí je během říjnového rána, kdy slunce proniká do soutěsky a mlha se drží těsně nad potokem.
Nejlepší termín nelze určit podle kalendáře
Pražské lesy se obvykle nejvýrazněji zbarvují od poloviny října do začátku listopadu. Konkrétní vrchol ale závisí na teplotách, větru i dešti. Jedna bouřlivá noc dokáže připravit stromy o většinu listí, zatímco teplý podzim může barvy posunout o několik týdnů.
Největší kouzlo mají tato místa ve všední den ráno, případně těsně před západem slunce. S večerním výletem je však nutné počítat opatrně. V údolích se stmívá dříve než mezi domy a mokré listí dokáže zakrýt kořeny i kameny.
Všechna popsaná místa jsou zároveň cennými přírodními územími, nikoli pouze fotografickými kulisami. Držet se cest, nešplhat po chráněných skalách a odnést si odpadky je malá cena za možnost, že podobně krásná zůstanou i příští podzim.
