Článek
Evropská úroveň bez dlouhé cesty
Průhonický park má jednu zvláštní vlastnost: je snadno dostupný, a přitom nepůsobí obyčejně. Z okraje Prahy jste tu rychleji než v některých částech hlavního města, ale za branou se mění tempo. Hluk silnic mizí mezi stromy, cesty se stáčejí k rybníkům a zámek se objevuje přesně tam, kde ho kompozice potřebuje. Ne náhodou je park spolu se zámkem vedený jako národní kulturní památka a součást světového dědictví UNESCO.
Podle oficiálních informací UNESCO je Průhonický park dílem Arnošta Emanuela Silva-Taroucy, který ho začal budovat v roce 1885. Využil údolí Botiče, domácí i cizokrajné dřeviny a vytvořil krajinářské dílo světového významu. To není přehnaná lokální hrdost. To je mezinárodní uznání.
Právě proto je dobré nepodlehnout lacinému tvrzení, že jde jen o „hezký park na fotky“. Průhonice nejsou kulisa k nedělní kávě, i když se tak dají pohodlně využít. Jsou promyšlený prostor, kde se střídají průhledy, louky, skupiny stromů, voda a místa, která návštěvníka vedou dál, aniž by si toho musel všimnout. Park není divoký les. Je to krajina, která se tváří přirozeně, protože ji někdo navrhl velmi chytře.
Nejhezčí je, když nekvetou jen sociální sítě
Největší nápor přichází na jaře, kdy kvetou rododendrony. Správa parku uvádí, že zde roste přibližně 1600 druhů domácích a cizokrajných dřevin a kolem 8000 kusů rododendronů ve stovkách druhů a kultivarů na stránce o parku. V květnu a červnu tak Průhonice skutečně umějí vypadat jako místo, které si říká o evropskou pozornost.
Jenže tím by návštěva neměla končit. Letní park má stín, vodu a dlouhé trasy bez městského horka. Podzim přidá barvy, které jsou často působivější než jarní záplava květů. Zima zase ukáže kostru krajiny: cesty, horizonty, staré stromy a zámek bez davů kolem. Kdo přijede jen na vrchol kvetení, uvidí nejznámější tvář. Ne nutně tu nejzajímavější.
Průhonický park nabízí zhruba 25 kilometrů cest, takže se dá zvládnout jako krátká procházka i jako poctivý půldenní výlet. To je jeho výhoda i past. Mnoho lidí projde hlavní část, udělá fotku u zámku a odjíždí s pocitem, že má hotovo. Nemá. Silnější zážitek začíná ve chvíli, kdy se člověk vzdálí od nejfrekventovanějších míst a nechá park chvíli pracovat.
Prakticky: krásné místo, které si žádá plán
Průhonice jsou výlet pro rodiny, páry, seniory i lidi, kteří chtějí uniknout z Prahy bez složité logistiky. Zároveň ale nejde o bezplatnou městskou zeleň. V hlavní sezoně od dubna do října stojí podle aktuálního ceníku Průhonického parku plné vstupné 160 korun, snížené 110 korun a rodinné vstupné 430 korun. Pes vyjde na 50 korun. To není přehnané, ale u rodiny s dopravou, parkováním a občerstvením už nejde o úplně neviditelný výdaj.
Otevírací doba je velkorysá. Od května do září je park otevřen denně od 7 do 20 hodin, v dubnu do 19 hodin a v zimních měsících kratší dobu podle návštěvní doby. Nejlepší chvíle bývá ráno nebo pozdní odpoledne. O víkendech v době květu je potřeba počítat s frontami, plnějším parkovištěm a větším hlukem u hlavního vstupu.
Bez auta se sem dá dostat z Opatova autobusy 363, 357 a 385, jen je nutné pamatovat na příměstskou jízdenku PID pro příslušná pásma, jak upozorňuje stránka Kudy k nám na webu parku. Autem je cesta jednoduchá, ale právě jednoduchost sem o hezkých víkendech přivádí hodně lidí.
Průhonický park není tajný tip. Je příliš významný na to, aby tajný byl. Přesto ho řada Čechů pořád bere jako místo „někde u Prahy“, kam se vyrazí až někdy. To je škoda. Tady se totiž neukazuje jen krása jednoho parku, ale schopnost české krajiny působit světově bez velkých slov. Stačí projít branou a dát jí čas.
