Článek
Leontýnka a záchranné číslo
Za šumavskými lesy, nedaleko Sušice, v malém domečku na kraji vesnice, se po dlouhé zimě konečně začalo probouzet jaro. Slunce už hřálo do tváří, lidé odkládali bundy a kabáty a na trávě se kromě sněženek otevíraly i květy sedmikrásek. Leontýnka, která už byla zase o kousek větší, se dnes těšila na den strávený s babičkou. Maminka byla v práci, ale doma bylo veselo i tak.
„Babičko, pojďme na zahradu!“ volala Leontýnka.
„Dobře,“ řekla babička. „Naučím tě plést věnečky ze sedmikrásek.“
Leontýnka se zaradovala, oblékla si mikinu a lehkou čepici a společně vyšly ven. V trávě svítily bílé hlavičky sedmikrásek, sem tam zabzučela včelka a ptáčci zpívali u krmítek. Bylo krásných devatenáct stupňů a Leontýnka se smála, jak jí slunce lechtá nos.
Obě se skláněly k trávě a trhaly květinky. Babička ukazovala Leontýnce, jak se navazují jedna za druhou. „Podívej, musí se to stonkem takhle omotat,“ povídala a opatrně se skláněla pro další sedmikrásku.
Najednou se ale babička zarazila. Trochu se ji zamotaly nohy a neohrabaně si sedla na lavičku, která byla naštěstí jen kousek od ní. „Leontýnko,“ dýchala těžce. „Počkej chvilku, nějak se mi zatočila hlava,“ řekla tiše.
Leontýnka zbystřila a lekla se. „Babičko, co ti je?“ Polil ji strach. Viděla, že něco není v pořádku.
Babička zavřela na chvilku oči a zhluboka dýchala. Čelo měla orosené potem. „Jen se mi udělalo trochu špatně. Za chviličku to snad přejde.“
Leontýnka strachy jen stála, jako by ji zmrzly nožičky. Pak si ale vzpomněla, co ji učila maminka: „Babičko, mám ti zavolat záchranku? To je to auto s houkačkou. Maminka říkala, že když je někomu moc špatně, mám volat telefonem číslo JEDNA PĚT PĚT a říct, kde jsem a co se děje.“
Babička se na Leontýnku lehce pousmála. „Jsi šikovná holka. Potřebuju si jen odpočinout. Teď to auto s houkačkou snad nebude potřeba. Dones mi, prosím, z kuchyně hrníček s vodou a kousek té sladké bábovky, co jsme spolu včera upekly. Je pravda, že jsem pila a jedla naposledy ráno.“
Leontýnka babičku poslechla. Donesla vodu a kousek bábovky. Babičce se klepaly ruce a tak ji Leontýnka hrníček přidržela. Pak jí podala kousek bábovky a sledovala, jak ji babička pomalu kouše.
Postupně se udělalo babičce lépe a do tváří se jí vrátila barva. „Děkuji ti, holčičko moje. Moc jsi mi pomohla,“ řekla a pohladila ji po vláskách.
Leontýnka měla spoustu otázek, na které potřebovala odpověď. „Babičko, a co se ti stalo?“
Babička se zamyslela a pomalu začala vysvětlovat. „Mám cukrovku. To je taková nemoc, kterou už mám dlouho, a kterou staří lidé mívají. Musím kvůli tomu pravidelně jíst a na to jsem dnes úplně zapomněla. Ta bábovka, cos mi donesla, mi pomohla.“
Leontýnka se zamyslela. „A babičko, můžu ti připomínat, že máš papat? Já papám ráda. Bude to pro mě hračka.“
„To budu moc ráda, holčičko moje. Děkuji.“
Leontýnka se usmála, ale ještě se chtěla ujistit: „A kdyby ti bylo hůř, tak mi řekni a já zavolám tu záchranku, jo?“
Babička přikývla. „Dobře, řeknu.“
Zbytek dne si povídaly, odpočívaly, pletly věneček a smály se. A když maminka večer přišla domů, Leontýnka jí pyšně ukázala věneček ze sedmikrásek – a vyprávěla, jak dnes byla opravdová pomocnice.
A tak si dnes Leontýnka připomněla, k čemu slouží číslo jedna pět pět a také, že je důležité nezapomínat na jídlo a pitný režim.
Za oknem se stmívalo, ale v domečku bylo teplo, bezpečí a smích. A na stole voněl poslední kousek bábovky, který babička schovala právě pro Leontýnku.
