Článek
Návrat do práce. Neboli: jak jsem zjistila, že trh práce si mě nepamatuje.
Mateřství vás naučí ledacos. Fungovat bez spánku. Vést složitá vyjednávání s někým, kdo neumí ještě říct „kompromis“, ale výborně zná slovo „NÉÉÉ“. Multitaskovat způsobem, který by dostal každého projektového manažera do kolen. Zvládat krizové situace v reálném čase – a to bez manuálu, bez supportu a bez přestávky na kávu.
A pak vám dojde, že tohle všechno na LinkedIn nenapíšete.
Co tam taky nenapíšu i přesto, že je to REALITA: do týdne od nástupu bude dítě nemocné, takže potřebuji homeoffice či rovnou ošetřovačku. Jakmile se vrátím do pracovního režimu, onemocní dítě číslo 2. A pak to chytnu i já. Stíhám přijet až v 8:45, protože dřív než v 8 děti do školky prostě nedostanu, i když jsem už prakticky Captain Marvel. Vyzvedávat je musím nejdéle ve 14:30, takže odcházím z práce maximálně 13:45. A taky už jsem po mateřský lehce vygumovaná, myslím mentálně…
Příprava. Neboli: optimismus jako duševní porucha, díl druhý.
Rozhodla jsem se vrátit do práce. Ne dobrovolně, protože děti mne stále potřebují, ale bez sociální dávky od státu nemám ani na zaplacení povinného zdravotního pojištění.
Otevřu počítač. Aktualizuju životopis. Pošlu pár žádostí. Do práce se těším, protože budu mít konečně možnost se dojít vyčurat dle potřeby a dát si kafe ještě teplé. Ale strach, že mne děti budou potřebovat a já tam pro ně nebudu (a nebo budu, ale na úkor vyhazovu), je větší a svírá mne do úzkostí.
Mezi zíráním do počítače, depresí a úzkostí, přichází mladší syn a brečí. A starší se dloubá v nose. Muž je z toho na prášky. Já bych si nejraději sbalila kufry a letěla na Bali a nebo klidně do blázince, hlavně někam, kde tohle nebudu muset řešit.
Životopis jsem otevřela čtvrtý den. Hysterická, nešťastná a špinavá od boloňských špaget.
Životopis. Neboli: co jsem vlastně těch 5 let dělala?
Já osobně mám vysokou školu, praxi i několik rekvalifikačních kurzů, uplatnit se mohu hned v několika oborech, ale stále je pro mne těžké najít práci, když mám 2 děti.
Poslední záznam v mém životopise: „2021 – odchod na mateřskou dovolenou.“
Seděla jsem před monitorem a přemýšlela, co tam napsat. Co jsem tak dlouho dělala? Vychovávala děti. Pečovala o ně. Zvládala logistiku domácnosti pro čtyři lidi, dvě kočky a psa. A nově taky tři ryby. Řešila krizové situace – a to doslova každý den, každou hodinu, někdy každou minutu. Měla dvakrát zlomený nos a jednou prst u nohy, vždy kvůli nešťastným náhodám dětí. Zasadila jsem pár stromů na zahradě, i když křivě. Přežila nečekaný těžký císařský řez.
Ale jak to napsat do kolonky „pracovní zkušenosti"?
Nijak. Nebo…?
„Krizový management – řešení eskalovaných konfliktů v reálném čase (záchvaty vzteku v supermarketu, vyjednávání o zelenině)“
„Projektové řízení – koordinace více probíhajících procesů současně (vaření, kojení, telefonát s pojišťovnou)“
„Odolnost vůči stresu – ověřena v praxi, reference k dispozici“ (Co si budem, tohle je lež. Jsem ve stresu mnohem víc, než kdy dřív.)
Nakonec jsem napsala, co jsem dělala před mateřskou, a doufala, že si nikdo nevšimne té mnohaleté mezery. Všimnou si. Vždycky si všimnou.
Pohovor. Neboli: „A jak to zvládnete s dětmi?“
Pozvali mě na pohovor. Byla jsem nadšená. Oblékla jsem něco, co nebylo od Pepco a nemělo to flek od domácí marmelády. Dokonce jsem si udělala vlasy.
Přišla jsem. Usmála jsem se. Odpovídala jsem sebejistě.
A pak přišla ta otázka.
„A jak to zvládnete s dětmi, když budou nemocné?“
Chvíli jsem se na ně dívala. Mozek se pokoušel situaci zpracovat a nabízel různé varianty odpovědi. Žádná z nich nebyla ta, kterou jsem chtěla říct nahlas. Chtělo se mi brečet. Věděla jsem, že přesně tahle situace nastane. Brzo. Možná už v den nástupu.
Mimochodem, ptají se na tohle u pohovoru i mužů? Vždyť to jsou taky tatínkové.
Po pohovoru si jdu rovnou koupit čokoládu. A taky Nutellu. A hodlám to sníst ještě v autě. A u toho brečet. Protože doma budu muset předstírat, že je všechno v pořádku a mám vše pod kontrolou.
Závěr. Neboli: přesto to zkouším dál.
Pořád hledám. Posílám životopisy. Chodím na pohovory — v oblečení bez fleků, s vlasy celkem upravenými (nebo aspoň umytými), s odpovědí na tu otázku připravenou. Zakrývám stres, úzkost a feminismus.
Tohle přitom není jen můj příběh. Je to příběh úplně každé maminky, která se po mateřské snaží vrátit zpátky. Jen ho většina z nás neříká nahlas — protože jsme unavené, trochu úzkostné a upřímně řečeno na to prostě nemáme čas.
Já jdu hledat dál. Protože hypotéka a Nutella se samy nezaplatí. Až práci najdu, dám vědět.
Pro revizi a korekturu článku byla využita AI.
