Článek
Evžen a prázdniny u dědy
Poslední školkový den utekl jako voda a najednou tu byly prázdniny. Evžen se moc neradoval.
„Mami, já nechci jet k dědovi,“ bručel a mačkal v ruce svého plyšového dinosaura. „Tam není nic. Ani hřiště. A navíc pančelka říkala, že na začátku prázdnin bude pršet.“
Maminka ho pohladila po vláskách. „Děda tě má moc rád a moc se na tebe těší. Třeba tě překvapí, kolik s ním zažiješ dobrodružství.“
Evžen nevěřil. Ale kufr se sbalit musel.
U dědy doma bylo ticho a chladno, na stěnách visely staré rámované obrazy a černobílé fotografie lidí. Takové ty, ze kterých jde po setmění strach.
A navíc začalo pršet.
Evžen si povzdechl.
„Evžene,“ ozval se děda. „Jdu na půdu pro pár věcí. Chceš jít se mnou? “
Evžen u dědy na půdě ještě nikdy nebyl. Dveře zaskřípaly, jako by se dlouho neotvíraly, a dovnitř pronikl pruh světla. Šli po dlouhých strmých schodech až úplně nahoru.
Na půdě bylo šero, ve vzduchu byl cítit prach a staré dřevo. Všude byly bedny, staré truhly a zaprášené obrazy opřené o zeď.
„Dědo…“ zašeptal Evžen a přitiskl se k němu. „Já se trochu bojím.“
Dědo ho poplácal po rameni
„Podívej, co je tu pokladů. Jestli se ti tu něco líbí, klidně si to vem.“
Evžen se opatrně rozhlédl. V rohu zahlédl dřevěnou bednu. Klekl si a opatrně nadzvedl víko.
Uvnitř ležely staré hračky – malá dřevěná autíčka, kovoví vojáčci, ručně vyráběná píšťalka i prak. Evžen na to koukal s otevřenou pusou.
„To jsou hračky, se kterými jsem si hrál jako malý kluk,“ řekl děda tiše. „To ještě nebyly počítače, mobily, ani televize,“ zasmál se.
Evžen vzal do ruky malé autíčko. Bylo dřevěné, trochu poškrábané, ale pěkné.
Pak zahlédl v druhé bedně něco, co se třpytilo. Staré šperky – náramky, brože, řetízky. „To je poklad!“ vydechl.
„To jsou šperky po tvé babičce. Je to jen bižuterie, ale neměl jsem to srdce je vyhodit. Babičce za mlada moc slušely,“ usmál se děda.
„Podle mě jsou to pravé diamanty! Můžu si je vzít dolů a hrát si s nimi?“ Zeptal se Evžen nadšeně.
„Jistě. Vem si, co se ti líbí. Tady to jen leží a padá na to prach.“
Evžen měl radost. Cítil se bohatý. Pak uviděl na zemi něco kulatého. Sehnul se a zvedl to. Byla to stará kovová mince.
„Dědo! Mince! Stará mince!“
Děda ji vzal do ruky, prohlédl si ji a přikývl. „Tohleto je ale nález. To je opravdový poklad, Evžene.“
Evžen si minci opatrně schoval do kapsy. Srdce mu bušilo jako o závod.
Pomalu si snesl po schodech dolů všechny poklady, které se mu líbily. Děda mu pomáhal a pak mu dal mokrý hadřík, aby si nálezy pěkně umyl. To bylo bohatství! Šperky, mince, hračky. Evžen měl radost a úplně zapomněl na nudu a na stýskání po rodičích. Cítil se jako opravdový boháč.
Večer spolu s dědou zavolali mamince.
„Mami, jak se máš?“
„Dobře, Evžínku. Stýská se mi po tobě. Jak to tam jde?“
Evžen se rozpovídal o všem, co ten den zažil. O tmavé půdě, o starých věcech, o pokladech, mincích, drahokamech, i o tom, že je z něj díky dědovi boháč.
Maminka se smála a byla ráda, že je tam Evženovi dobře.
Evžen si před spaním v posteli prohlížel starou minci a tiskl si k sobě plyšového dinosaura Rexe. Venku stále pršelo, ale to mu bylo teď úplně jedno.
„Tak vidíš, Rexi. Někdy jsou ta nejlepší dobrodružství tam, kde bys je vůbec nečekal.“
