Článek
Existuje jeden mýtus, který se předává z generace na generaci, šeptá se na hřištích, tiskne do těhotenských příruček a opakuje na oslavách narození jako mantru: „Rodičovství je týmová práce.“
Haha.
Ha.
Dovolte mi, abych vám dnes vyprávěla o jednom naprosto běžném dopoledni. O dopoledni, které bylo tak průměrně katastrofální, že bych ho klidně použila jako reklamní kampaň pro antikoncepci.
Příprava. Neboli: co zvládne jeden člověk za dvě hodiny.
Naplánovala jsem rodinný výlet. Zatímco já jsem každému z dětí nachystala tašku s náhradním oblečením, plenami, hračkami a svačinami na celý den – a taky svačiny pro nás rodiče, protože zbytečně utrácet peníze za jídlo ve městě je přesně ten druh luxusu, který si maminka na mateřské může dovolit přibližně nikdy – a zbylých pár minut jsem věnovala praní prádla, vysávání a přivydělávání si peněz na Vintedu, můj muž měl za úkol hlídat děti.
Jeden úkol.
Jeden.
Chci říct, já jsem zvládla nachystat logistiku středně velké humanitární mise, a on měl za úkol dohlédnout na dva malé lidi, kteří zatím neumějí řídit auto ani vybírat si akcie. Zdánlivě výhodná dohoda.
Zdánlivě.
Incident. Neboli: co se stane, když deleguješ.
Jak se to stalo, nevím, a ani se ptát nebudu. Výsledkem je šťastný syn umazaný od bláta, od hlavy až na zem.
Bláto… asi.
Situace vyžadovala okamžitý zásah a jasné instrukce.
Dala jsem tatínkovi pokyn: „Vyhoď to do popelnice“, a šla jsem kojit mladšího syna.
Jasné, stručné, srozumitelné. Nebo tak jsem si myslela.
Ovšem nedalo mi to a po chvilce jsem se raději vrátila a pokyn upřesnila: „Svlékni ho z toho oblečení a vyhoď to do popelnice.“
Vrátila jsem se ještě jednou.
„Svlékni ho a TO OBLEČENÍ vyhoď do popelnice.“
Co vám budu říkat… pokud nebudu moci syna najít, vím, kde budu hledat…
Závěr. Neboli: motivační řeč, kterou jsem vzdala v půlce.
Maminky, ženy – chtěla jsem vám tady napsat něco povzbudivého. Něco ve stylu: „Jsme silné, zvládneme to, jsme hrdiny každodenních bitev.“ Měla jsem dokonce rozepsaný celý odstavec o resilienci a o tom, jak nás mateřství posiluje.
Pak mi syn přinesl něco, čemu říká „dájek pjo mamintu“. Vypadá to jako h… hrouda bahna a já ten motivační odstavec raději smazala.
Takže jen toto: přeji nám pevné nervy. A nebo, ať nás je víc na holky.
Měla bych znovu děti? Rozhodně ano. Měla bych je s chlapem? Rozhodně ne.
