Článek
Ztracená Snow: pohádka o pocitu bezpečí
Jen co maminka vypnula motor auta, zezadu se ozvalo:
„Balónek! To je můj Balónek!“
Míla se už nemohl dočkat. Minulý týden byl nemocný, a tak svého poníka neviděl celých čtrnáct dní. Doufal, že na něj jeho kamarád nezapomněl a že bude vše při starém.
Dnes bylo přeci jen něco jinak.
V jedné z ohrad stála úplně nová klisna. Byla celá bílá jako sníh, ani skvrnka šedi na ní nebyla. Hebká srst se jí leskla a hřívu měla, jako by právě přišla z kadeřnického salonu.
Míla se zastavil u její ohrady a téměř bez dechu si ji prohlížel.
„Ahoj, Mílo,“ ozvalo se za jeho zády. Byla to Vanessa, majitelka farmy a všech koní, co tu žijí. „To je Snow, je to lipicánská klisna. Je tady teprve pár dní. Všechno je pro ni nové, takže se občas víc leká. Musíme na ni být hodní a klidní.“
„Lipicánská klisna?“ zeptal se nechápavě Míla.
„Ano,“ odpověděla Vanessa. „Máme tu různá plemena koní a Snow je takzvaný lipicán, tak se tomuhle plemenu říká. Její předkové byli hlavně španělští koně. Lidé je chovali pro krále a královny. Máme ji tady kvůli drezuře. Pokud to půjde dobře, za pár měsíců pojedeme na soutěž.“
Míla jen žasnul a představoval si, že je král a jede se Snow na projížďku k lesu. Avšak najednou se z vedlejší ohrady ozvalo známé zařehtání, které jeho představu přerušilo. To Balónek volal na Mílu, že už by rád měl vyčištěný kožíšek.
„Už jdu, Balónku,“ zavolal Míla a šel se se svým huňatým kamarádem přivítat. Pohladil ho po teplém krku a podrbal ho za ouškem. Balónek se lehce otřásl, jako by ho to polechtalo.
„Tady máš kartáč,“ připomněla maminka, že je potřeba se začít o poníka starat.
Míla se natáhl, aby dosáhl až na Balónkův hřbet. Nejprve mu vyčesával zaschlé bahno z krku, pak ze zad a nakonec z bříška. Potom následovalo čištění kopyt a nakonec osedlání.
Za chvíli byl Balónek načesaný, osedlaný a připravený. Maminka posadila Mílu do sedla a vzala do ruky koňské vodítko. Vanessa mezitím nasedla na Woodyho a společně se vydali na známou cestu za pastvinami.
Když projížděli kolem Snow, Míla si všiml, jak se Woody najednou narovnal a hodil svou černou lesklou hřívou, jako by na sebe chtěl upozornit.
„Woody se asi zamiloval,“ zachechtal se Míla.
Slunce svítilo, v okolí zpívali červenky a konipasi a pod kopyty byla jarní tráva po nedávné zimě ještě promočená a trochu zabahněná. Woody občas otočil hlavu zpátky ke statku, jako by se chtěl ujistit, že Snow pořád stojí v ohradě.
„Neboj, Woody,“ zašeptala Vanessa. „Snow počká. Je v bezpečí v ohradě.“
Šli dál po pastvinách mezi sedmikráskami a sněženkami, když najednou Vanesse v kapse zazvonil telefon. Zastavila Woodyho a zvedla ho.
„Haló? Ano?“ chvíli poslouchala a její hlas trochu zvážněl. „Lekla se čeho? A běžela kam? Dobře, hned tam jedu.“
Zavěsila a podívala se na Mílu s maminkou.
„Co se děje?“ zeptal se Míla trochu roztřeseným hlasem.
„Snow se lekla traktoru, přeskočila ohradu a utekla směrem k lesu. Musím pro ni dojet, aby se jí něco nestalo.“
„A co my?“ vyhrklo z Míly. V břiše měl pocit, jako by tam měl těžký kámen. Bál se zůstat uprostřed pastvin.
„O tebe a Balónka se postará maminka,“ řekla Vanessa a podívala se na něj vážně, ale laskavě. „Já teď pomůžu Snow, ona je teď ta, kdo se bojí. Je sama v neznámém prostředí.“
Míla si představil, jak se Snow třese někde u lesa. Najednou mu jí bylo trochu líto.
„Maminka tě s Balónkem odvede zpátky po cestě k ohradám,“ dodala Vanessa.
Maminka přikývla. „Dojet zpátky zvládneme.“
Vanessa pobídla Woodyho. „Woody, jdeme pro Snow.“ A rozjeli se klusem pryč.
Najednou bylo kolem ticho. Jen Balónek tiše funěl.
„Mami?“ špitl Míla.
„Jsem tady,“ odpověděla klidně maminka a položila mu ruku na nohu. „Pojedeme pomaličku, jako vždycky, ano?“
„Já mám v břiše tak divně,“ přiznal Míla potichu.
„To je asi strach,“ vysvětlila maminka. „To se někdy ozve v bříšku, když se stane něco nečekaného. Ale já jsem tu s tebou. A Balónek taky. Spolu to zvládneme.“
Balónek se pomalu otočil a vykročil domů, jako by přesně věděl, kam má jít.
Když dojeli k ohradám, uviděli Vanessu s Woodym. A vedle nich stála Snow. Dýchala rychle, ale byla v pořádku.
„Našli jste ji!“ vykřikl Míla.
„Našli,“ přikývla Vanessa. „Hodně se polekala, ale nic se jí nestalo.“ Pohladila Snow po krku.
Večer ležel Míla ve své posteli mezi maminkou a tátou. Držel v ruce svého plyšového koníčka a povídal tátovi celý příběh: o Snow, o traktoru, o Woodym a hlavně o Balónkovi.
„A bál ses?“ zeptal se tiše táta.
Míla chvíli přemýšlel. „Trošku jo. Měl jsem v břiše kámen,“ přikývl. „Ale pak jsem cítil, jak mě maminka drží, a věděl jsem, že jsem v bezpečí. A že se Vanessa postará o Snow.“
Táta ho pohladil po vlasech. „Přesně tak. Když se někdy lekneš, můžeš se držet mámy nebo mě. My jsme tvoje ohrada.“
„Jako ta u Snow?“ usmál se Míla ospale.
„Jako ta u Snow,“ usmál se tatínek. „Ať se venku děje cokoli, doma a s námi jsi v bezpečí.“
Míla pevněji sevřel plyšového koníka. V bříšku už necítil kámen, jen příjemné teplo. Zašeptal: „Tak zase za týden, Balónku.“ A pomalu usnul.
