Článek
Den byl dlouhý a venku lilo jako z konve. Maminka byla v práci a babička s Leontýnkou si doma krátily čas. V kuchyni voněl čaj s pampeliškovým medem, na stole ležely pastelky a papíry a Leontýnka kreslila – jak jinak než zvířátka. Pejsky, kočičky, křečky, králíčky… Měla velké přání mít doma živého mazlíčka.
„Babičko,“ povzdechla si, „já bych tak chtěla svoje opravdický zvířátko. Třeba koťátko nebo štěňátko. Aby u mě spinkalo a já ho hladila.“ Babička zvedla oči od pletení. „Zvířátko je krásný kamarád,“ řekla klidně. „Ale není to hračka. Musíš se o něj starat - potřebuje pít, jíst, mít čistý záchod, chodit k veterináři a taky potřebuje někoho, kdo na něj myslí každý den. Nejen když má čas a náladu.“
Leontýnka chvíli tiše kreslila. Déšť bubnoval do oken, občas se zablesklo, ale v domě bylo měkko a teplo.
K večeru zachrastil v zámku klíč. „Maminka!“ vyskočila Leontýnka a rozběhla se do chodby. Už se chystala mamince skočit kolem krku, ale pak si všimla, že maminka něco drží v náručí, zabalené ve svetru.
„Pšššt, potichoučku a opatrně,“ zašeptala maminka. „Máme návštěvu.“
Pomalu rozevřela svetr. Uvnitř se choulila malá černá chlupatá kulička. Srst měla zmoklou, očka zavřená, tělíčko hubené tak, že byla cítit každá kostička.
„Koťátko…“ vydechla Leontýnka. „Opravdický. Ale vůbec nevypadá tak, jak jsem si představovala. Ani moc nevoní.“
Maminka si klekla, aby byly všechny tři u sebe. „Jela jsem z práce,“ začala vysvětlovat, „a na kraji silnice leželo tohle malé koťátko. Celé mokré, třáslo se zimou. Kolem jen les a pole, žádný dům, žádná vesnice. Zastavila jsem, vzala ho do náručí a prošla okolí. Volala jsem na kočičku, dívala se do křoví a příkopů, ale žádnou další kočku ani lidi jsem nenašla. A tak jsem ho vzala s sebou. Musíme se o něj postarat.“
Leontýnka přikývla a nemohla spustit oči z malého černého klubíčka. „Můžeme si ho pak nechat? Až se o něj postaráme.“ zeptala se tiše.
Maminka se na ni podívala vážně. „Poslouchej, Leontýnko. Koťátko není hračka. Nemůžeme si s ním jen chvíli hrát a pak ho odložit na poličku, když už nás nebaví. Potřebuje:
- chodit k veterináři,
- jíst a pít každý den,
- mít čistý kočičí záchod,
- teplý pelíšek,
- a něčí lásku – ráno i večer, když máš dobrou náladu i když jsi třeba zrovna unavená.“
Leontýnka narovnala záda. „Já to zvládnu,“ řekla rozhodně. „Budu mu dávat papání, vodu, můžu mu pomoct s tím kočičím záchodem a budu ho hladit. A když zapomenu, babička mi to připomene.“
Babička se pousmála. „Čištění kočičího záchodu budu mít na starost já a maminka. Ale hlavní kočičí máma budeš ty.“
Maminka kývla. „Dobře. Tak si ho můžeme nechat. Ale je to tvůj úkol – starat se o něj, Leontýnko. Souhlasíš?“
„Souhlasím,“ přikývla Leontýnka odhodlaně.
Společně v koutě kuchyně ustlaly měkkou deku, vedle daly dvě malé mističky – na vodu a na granulky.
Leontýnka přisunula mističku blíž ke koťátku. „Tady máš, drobečku. Tady jsi doma. Teď se napapej a vyspinkej, ať máš sílu. A zítra tě osprchujeme a vezmeme k panu doktorovi. U zvířátek se mu říká veterinář,“ poučovala Leontýnka.
Malé černé koťátko si nejdřív jen opatrně přivonělo ke granulkám, pak se s chutí pustilo do jídla. Po chvíli si olízlo fousky, zakymácelo se na tenkých tlapkách a samo si našlo cestu do připraveného pelíšku. Zavrtalo se do deky a začalo tiše příst. Bylo slyšet jen slabé „rrrr rrrr“, jako maličký motůrek traktoru.
„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se maminka.
Koťátko vypadalo v dece jako malý černý flíček.
„Připomíná mi stín na stěně. Bude to Stínek,“ napadlo Leontýnku. Maminka a babička se usmály.
Večer seděla Leontýnka na zemi vedle pelíšku a dívala se, jak Stínek spinká. V bříšku necítila jen radost, ale i něco nového – že teď za tohle malé klubíčko trochu odpovídá. Že je jeho panička.
Babička si k ní tiše přisedla. „Vidíš, holčičko,“ zašeptala, „někdy si člověk zvířátko nekoupí v obchodě. Někdy ho jen najde – nebo si ono najde jeho. A od té chvíle to není nějaká hračka. Je to člen rodiny. A o rodinu se člověk stará.“
Leontýnka přikývla, oči stále na Stínkovi. „Já vím. Stínek je teď náš. A my jeho. A já na něj budu myslet a starat se o něj. Slibuji.“
A tak v malém domečku na kraji vesnice přibylo jedno nové srdíčko, nenápadné jako stín na zdi. Od toho dne už Leontýnka věděla, že mít zvířátko neznamená jen mazlit se a hrát si – ale hlavně se o něj starat, aby už nikdy nemuselo být samo a zmoklé někde uprostřed silnice.
