Článek
Leontýnka a ztracená cesta
Za šumavskými lesy, nedaleko Sušice, v malém domečku na kraji vesnice, bylo právě takové jaro, kdy se louky celé zlatí. Babička se ráno podívala z okna a řekla: „Leontýnko, co kdybychom si uvařily pampeliškový med? Podívej, co toho zázraku roste za humny.“
Leontýnka vyskočila ze židle. „A bude sladký?“
„Moc sladký,“ usmála se babička. „Ale musíme toho kvítí natrhat hodně.“
Vzaly košík, oblékly se a vyrazily. Louka za domem byla plná pampelišek. Leontýnka trhala a trhala a košík se brzy naplnil. Po práci si za odměnu upletla věneček, co ozdobil její jemné vlásky. Upletla i jeden pro babičku a položila jí ho na hlavu na kašmírový šátek, co nosila odnepaměti. Vykouzlil jí úsměv na tváři.
„Babičko, pojďme se ještě trochu projít do lesa,“ poprosila Leontýnka, protože když byla s babičkou venku, ani nemyslela na to, že maminka není doma. „Jen na chviličku.“
Babička přikývla. „Dobře, ale zůstaneme na cestě. Abychom se neztratily.“
V lese se krásně dýchalo. Vonělo to tu po mechu, smrku a trochu po dešti. Leontýnka šla kousek napřed a dívala se pod nohy, jestli najde nějaký zajímavý kamínek pro maminku. Pak uviděla červenou berušku a trochu odbočila. Beruška lezla po trávě, a pak se najednou rozlétla. Leontýnka běžela kousek za ní. A pak se otočila – a cesta nikde.
Srdce se jí rozbušilo. „Babičko?“ špitla potichu. Ale nikdo se neozval.
Leontýnka zpanikařila a chtěla se rozběhnout pryč, ale pak si vzpomněla. Babička jí jednou říkala: „Když se ztratíš, zůstaň v klidu. Zastav se. Zhluboka dýchej. Rozhlédni se a volej.“
Leontýnka se zastavila. Třikrát se zhluboka nadechla, jak ji babička učila. Pak se pořádně rozhlédla, ale babičku stále neviděla. Všude byly jen stromy a mech.
„Babičko!“ zavolala co nejhlasitěji. „Babičkooo!“
Chvíli čekala. To čekání se jí zdálo nekonečně dlouhé. Ale pak – někde z dálky – uslyšela: „Leontýnkooo!“
„Jsem tady!“ vykřikla Leontýnka a zůstala stát na místě. Nešla ani krok. Jen volala a volala, dokud se mezi stromy neobjevila babiččina modrá mikina.
Babička přišla k ní a objala ji. „Jsem ráda, že jsme se našly.“
„Tys mi to říkala,“ vydechla Leontýnka do babičina ramene. „Že se nesmím rozběhnout.“
„Přesně tak,“ řekla babička tiše. „Kdybys utíkala, těžko bych tě hledala. Mohla by ses mi ztratit ještě víc.“
Ruku v ruce se vrátily na cestu a pak přes louku až domů. Večer už stál v kuchyni na stole hrnec namočených pampelišek připravených na výrobu sladkého medu. „Babičko, a co kdybys mě neslyšela?“ zeptala se tiše Leontýnka.
Babička ji pohladila po vláskách. „Proto je důležité zůstat v klidu. Zastavit se. Zhluboka dýchat. Rozhlédnout se a pořád volat. A já bych tě hledala tak dlouho, dokud bych tě nenašla.“
„A já se už nikdy nechci ztratit,“ zamumlala Leontýnka.
„A já tě už nikdy nenechám se ztratit,“ usmála se babička.
Leontýnka přikývla a zadívala se na hrnec. „A med bude hotový zítra?“
„Ano, zítra ho uvaříme,“ řekla babička. „A bude moc sladký.“
Druhý den, když společně míchaly zlatý pampeliškový med, si Leontýnka pomyslela, že babiččina rada je stejně vzácná jako ten sladký med – zahřeje, když je člověku úzko.
A tak se Leontýnka v ten zlatý jarní den naučila dvě důležité věci: jak se vaří pampeliškový med a že když se člověk bojí, nejvíc mu pomůže klid a hlas těch, kteří ho mají rádi.
