Článek
28. 6. 1914, 28. 10. 1918, 29. 9. 1938, 14. a 15. 3. 1939, 25. 2. 1948, 21. 8. 1968 či dokonce 17. 11. 1939/89 — toliko stručný, avšak symbolický výčet milníků našich moderních dějin, dat, jež se nesmazatelně vepsala do kolektivní paměti národa. Některá jsou proslulejší, jiná tišeji stojí v pozadí, avšak všechny v sobě nesou závažnost okamžiků, které spoluutvářely podobu státu i myšlení jeho obyvatel. Lze říci, že pouhý letopočet často postačí, aby člověk alespoň mírně znalý historických reálií odvodil, jaký dějinný zlom se tehdy odehrál — a tedy aby učinil alespoň krok k odpovědi, již od něj očekáváme.
Poměrně pravidelně se stává, že média přispěchají s různými anketami, jejichž ambicí jest vyobrazit znalosti našeho studenstva, potažmo mladé generace vůbec. Tyto ankety mívají téměř bez výjimky tutéž šablonu: několik dotázaných odpoví s přehledem, další opatrně tuší, a pak — ti nejvděčnější pro divácké potěšení — se ocitnou zcela mimo mantinely očekávatelného a pronášejí výroky, jež mohou člověku byť jen lehce poučenému v dějinách způsobit úžas až nevěřícný úsměv. Přiznejme si: někdy to bývá i docela zábavná podívaná.
Mnozí lidé podobné ankety přejdou s úsměvem či lehkým povzdechem — a nelze se jim divit, neboť taková reakce jest přirozená. Mnohem horší však bývá, když někdo přistoupí k výsledkům anket bulvárních plátků (ale i médií serióznějších) jako k věrnému obrazu celé mladé generace. Tu se pak vynoří ti nejhlasitější, kteří, jsouce přesvědčeni o jediném správném výkladu skutečnosti, burcují v komentářích proti mládeži: proti jejich snaze slynouti svou vlastní chytrostí a otevřeností, proti jejich touze zavésti volební právo již pro šestnáctileté — a přitom neznají vlastní dějiny. Často se v takových chvílích užívají povzdechy o „hloupé“ až vyloženě „ztracené“ generaci.
Vysvětlovat komusi, že v České republice nežije jen pětatřicet a tím pádem těžko posoudíme každého jedince zvlášť, je asi zbytečné. Kde se ale skrývá pravda v oněch provoláních o „ztracené generaci“? Především je třeba podotknout, že i u těch nejznámějších dat — ať už jde o 17. listopad či 28. říjen — lze studenstvo rozřadit do čtyř zcela pravidelně se opakujících kategorií: jedni vědí bezpečně, druzí vědí přibližně, třetí pouze tuší a čtvrtí netuší zhola nic. A mimo veškeré kategorie zůstává skupina, jíž se daná otázka upřímně nezajímá.
Tento vzorec ovšem nelze aplikovat výhradně na dějiny; stejnou logiku můžeme s úspěchem použíti na téměř veškeré „obecné znalosti“ — kdo napsal Babičku, jak zní Pythagorova věta, či kdo zkomponoval Prodanou nevěstu. Neznalost či nejistota nebývá symptomem jedné generace, nýbrž prostým faktem lidské rozmanitosti.
Navzdory tomu málokdo pořádá veřejné a masově dostupné ankety o tom, jak si naše mládež stojí v oblasti znalostí, které bývaly kdysi takřka samozřejmostí. A není pochyb, že povědomí o dříve protěžovaných osobnostech našich kulturních dějin — ať již o Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi, Bedřichu Smetanovi či Petru Bezručovi — by v mnoha případech bylo skromnější než u generací předcházejících… a těch před nimi.
Jenže dějiny, zejména dějiny moderní, představují téma mimořádně citlivé. Málokdo totiž může říci: „Chodil jsem s Janem Husem na pivo a byl to pěkný proutník!“ nebo: Ten Kostantin s Metodějem - to byli pitomci, co si ani to kolo neuhlídali! A zavedli u nás to křesťanské opium lidstva! “ Takové výroky působí nanejvýš groteskně, ne-li přímo absurdně.
Ale i když mohou takové postoje působit humorně a citově zabravně - s moderními dějinami čachrovat lze — jejich epocha není natolik vzdálena, aby byla zahalena mlhou staletí, a mnoho pamětníků stále žije mezi námi. Proto bývá například kapitola „Sametová revoluce“ výjimečně choulostivá: někdo přistupuje k těm dnům s idealismem až posvátným, jiný je naopak okřikne coby „sametový podvod“ či jiným heslem zpovykané deziluse.
Pomyslný olej do ohně přilévají i různá prohlášení, podle nichž by starší lidé již neměli mít volební právo či zastávat veřejné politické funkce. Jedinec, který si takové výroky vezme až příliš hluboko k srdci svému, pak dostává přímo ideální nahrávku na smeč ve chvíli, kdy spatří mladé, kteří — dle jeho mínění — neznají ani to, co považuje za úplný základ. Znalost, jež by v soutěžním pořadu byla ohodnoce minimálním obnosem finačním či minimem bodů.
„Proč by tito lidé měli mít volební právo a my ne, když my to víme a oni nikoliv?“ je častá otázka — a její varianta zrcadlově obrácená se nese vzduchem stejně často. V obou případech se však rodí spíše podráždění než věcná úvaha. Rodí se více nevraživost generační než dialog smysluplný.
Často se také objevuje názor, že se v dané dny znenadání vyrojí zástupy mladých odborníků na dějiny, kteří se před všemi dmou a páví tím, jak hluboce dané problematice rozumějí, byť opakují mnohokráte slyšená klišé. V takovém případě však nejde ani tolik o chybu jejich, nýbrž o nedostatek na straně toho, kdo jim informace předal, případně co od nich žádal jakožto výstup z předané znalosti.
Proniknout při své reflexi dané historické události jen k tomu, že dne 17. listopadu 1989 proběhla sametová revoluce, že prý šlo o konec nesvobody a diktatury, a že jakési studenty tehdy zbili na Národní třídě, stěží koho uchvátí. Člověka z mladé generace a jejich pokřivených názorů a špatných znalostí pěnícího zcela vůbec.
Když se pak vrátíme k oněm konkrétním anketám, málokomu z těchto burcujících bardů v komentářích dojde, že v podstatě pranic nevypovídají, neb jsou povýtce úzké a postrádají jakoukoliv hloubku. Naučit se několik čísel zpaměti dovede téměř každý; vyřknouti však informace širší, předložit názor opřený o skutečnosti a rozumné argumenty – to je disciplína vpravdě nesnadná, kterou ovládá jen málokdo, a to na obou stranách pomyslné barikády.
Avšak snad největším problémem je skutečnost, že kdyby se tatáž anketa učinila mezi starší generací, která ony pomyslné moralisující komentáře píše, patrně by nedopadla o nic lépe. Neb kdyby se ukázalo, že všichni starší bez zaváhání odpovědí na otázky „co, kde, kdy a jak“, sotva by to někoho zajímalo – natož aby to vzbuzovalo prudké emoce. Platí to zcela stejně i o mladých. A ony výše vymezené kategorie – jedni vědí bezpečně, druzí vědí přibližně, třetí pouze tuší a čtvrtí netuší zhola nic a mimo veškeré kategorie zůstává skupina, jíž se daná otázka upřímně nezajímá – platí naprosto stejně na obou stranách věkového spektra.
Kde je tedy kořen tohoto problému, kde je zakopán onen pes záště? Nejpravděpodobnější odpovědí je prostá dvojice: úcta a despekt. Z obou stran barikád. Pro mladé jsou starší mnohdy zdrojem posměchu – žijí prý v zašlých kolejích, v konservativním světě s hodnotami, jež se zdají býti anachronické, světě, v němž prý neexistuje tolerance ani respekt, kde mají pravdu toliko ONI, zatímco mladí pro ně slouží coby věšák, na nějž lze pohodlně odkládat vlastní výsměch.
Pro staré jsou naopak mladí neotesanci, které zajímají jen malichernosti, anebo je nezajímá zhola nic; bytosti přecitlivělé, stavějící své emoce na piedestal skutků, přejímající názory tak, jak jim byly podány, aniž by konali samostatný rozmysl. A především – mladí prý nemají úctu k oné zkušenosti, již sami postrádají.
Jakkoliv se jedná o pohled poněkud extrémní, nelze popřít, že ona nejaktivnější skupina na internetu právě takovým dojmem působí. Není však nutno, aby si všichni skákali kolem ramen a se vším souhlasili. I projev nesouhlasu či despektu k jistému postoji může býti zcela na místě, aniž by se musil schovávat za prázdné fráze – v případech některých starších ročníků dokonce frase – a za vulgarismy. A to na obou stranách věkového spektra.
Na celé věci zůstává dobré snad to, že tak tomu je již léta a věky letoucí v rozličných oborech i tématech či thematech. S příchodem internetu se tyto jevy dostaly spíše na oči nezaujatým stranám, jež se tomu s oblibou vysmívají a plodí poté zbytečné články o tom, proč se domnívají, že něco je tak či onak. Avšak na tom, že se tyto diskuse svým rázem často blíží literatuře kombinovaných thematických skupin číslo 2 a 14 již po staletí, to pranic nemění. To, že se mladší generace se starší častují despektem a nedůvěrou, je natolik tradiční věcí, že kdyby ji někdo zcela rozmetal, mohlo by to vésti ke katastrofě rozměrů takřka neuvěřitelných.
Seznam použitých zdrojů:
https://pages.pedf.cuni.cz/kddd/files/2015/03/vyznamna-historicka-data-ceskych-dejin.pdf (pomohlo s výběrem)
