Článek
Politická scéna posledních pár let prochází několika změnami. Ty největší se dějí v rámci procesu komunikace s občany. Fenomén sociálních sítí, krátkých videí a úderných hesel ovládl politickou kulturu a zanechává na ní stopy.
Místo tiskové konference, kde vystupují představitelé vlády a sdělují občanům svá vysvětlení a plány, se veřejní činitelé raději obracejí na online prostor. To by samo o sobě bylo samozřejmě v pořádku – snaha oslovit mladé voliče, kteří často jako zdroj informací preferují právě sociální sítě, je pochopitelná. Snaha „jít s dobou“, obohacená o snahu se co nejvíce přiblížit lidem (politickou hantýrkou „obyčejným lidem“), je snad ještě pochopitelnější.
Právě ona potřeba politiků svou činnost humanizovat se pojí s drastickou změnou charakteru – chladný podnikatel, jehož hlavním cílem je zisk, voliče netáhne. Nudný profesor píšící o „Laboratoři sekularizace“ prostě není dost zajímavý. Avšak hodný postarší pán, na svou rodinu myslící, denně cvičící a na festivaly chodící – to je jiná. Nebo jen vyměňte slovo „nudný“ za „slušný“ – udělejte z toho vaše heslo, stylizujte se jako vůdce, nasaďte si brýle.
Z osobností politické scény se ale těmito procesy nestávají více „lidé“, právě naopak, stávají se z nich karikatury lidí. Lze totiž jen těžko věřit, že si sedmdesátiletý podnikatel, který celý svůj život zasvětil pragmatickému workoholismu, bude ve svém pokročilém věku užívat festivaly v dešti. Stejně tak se samozřejmě těžko věří, že se celoživotní akademik bude ve volném čase zajímat o meme kulturu na internetu. A co víc, nikdo to po nich nechce.
Veškerá tato aktivita na sociálních sítích vyvolává pocit, že současní politici se podobají více influencerům nežli veřejným činitelům. Funguje to ale také naopak. Influenceři se stávají politiky – aneb zrod samozvané hranaté „legendy“.
Tato internetová kultura a „influencerizace“ politiky mají také za důsledek jakýsi úpadek profesionality a náznak infantilizace. V online prostoru fungují nejlépe krátká videa, memes a trendy. Politikům tedy nezbývá nic jiného než se tomuto poddat. Výsledkem jsou pak tříminutová videa premiéra z domácí posilovny ve spoceném triku a s ručníkem kolem krku, kde během této krátké chvíle vysvětlí napjatou atmosféru mezi složkami exekutivy, ba co víc, stihne dokonce apelovat na občany, aby rozhádaným ústavním činitelům domluvili.
Některá témata jsou skutečně složitá a složitě se také vysvětlují. Často se tedy stává, že časová dotace jednoho reelu nepokryje skutečnou potřebnou dobu pro vysvětlení dané problematiky. Nabízí se změnit formát – to by ale pozornost neudržel ani divák ani politik. Formát se měnit nebude, musí se tedy změnit obsah. Navíc je třeba, aby ho pochopil každý – vysvětlíme tedy komplexní problém, ke kterému jsou nezbytné kontext a nuance, vlastně bleskově rychle a úplně jednoduše: během minuty, s heroickou hudbou v pozadí, s titulky pro udržení zájmu, s jasnou agendou a s vystupováním, jež má blíž k influencerovi než k státníkovi.
Dekadence politické kultury je jedna věc, dalším, s tímto spjatým problémem je trapnost, kterou se veřejní činitelé tolik pyšní. I přes ohromnou velikost jednotlivých PR týmů se totiž ne vždy podaří odhadnout míru vlastní komerčnosti. Výsledkem jsou pak snahy o kampaně již nepříliš politické. Ať už se bavíme o ministryni financí v kostýmu hranolky, vlastního „sorryjako“ merche premiéra, nebo třeba sdílení upravené verze meme skladby o zesnulém MAGA demagogovi.
Politici ale samozřejmě nejsou hloupí a rozhodně jsou dost ješitní na to, aby takto činili bez výsledků. Proč to tedy funguje? Odpověď není veselá. Bizár dnes již není tím, čím býval kdysi. Hranice se posunuly, citlivost se otupila, intenzita dosahuje astronomických výšin. Není to jen jednáním politiků. Konzumace bizarního obsahu je každodenní chléb, škála intenzity je různá – výsledkem pak nemůže být nic jiného než vytvoření si dostatečné tolerance pro sice dosti zvláštní, ale relativně ne zas tolik zvláštní obsah.
Dosud by si člověk třeba i řekl ono obligátní „No a co?“. Politici dělají, co je populární. To je známý nedostatek demokracie, nic nového. Trapnost? Ta je subjektivní, a navíc: dělají to všichni. Politická kultura? Ta upadá od svého zrodu.
Proč je to tedy špatně? Snad nejsem přespříliš naivní a idealistický, avšak od vládnoucí vrstvy přece jenom očekávám jakousi míru profesionality, vážnosti a kompetence. Je to práce vyžadující respekt, a ten pomalu ztrácí. Ostatně i samotný zákon zná úpravu důstojnosti výkonu veřejných funkcí, konkrétně § 80 zákona o soudech a soudcích, který zmiňuje, že je soudce povinen zdržet se ve výkonu své funkce a v osobním životě všeho, co by mohlo narušit důstojnost jeho funkce. Samozřejmě tímto nenavrhuji vymahatelnou zákonnou úpravu podobnou § 80 pro veřejné činitele, nýbrž přicházím s apelem na širokou veřejnost – vyžadovat důstojný výkon funkce politika je smysluplný a racionální občanský požadavek, ne luxus.
