Článek
Není se tedy čemu divit, že v obchodním domě s modrožlutým logem dnes vládl ruch a shon. Podzimní výprodeje střídají nové vánoční kolekce. Některé výrobky prodejce trošku nacenil, takhle při těch slevách. Já jsem je, naštěstí pro mě, před dvěma měsíci koupil o nějakou tisícovku levněji.
Bylo to dnes první odpoledne bez naší malé hvězdičky. Ráda spí v kočárku a my jsme měli dvě a půl hodinky pro sebe. Babička s ní tedy jezdila na čerstvém vzduchu a my se vrhli do víru nakupování.
Vřesy, chryzantémy a nějaké nové vánoční ozdoby. To byl náš cíl. Jednoduché. Jak naivní, co myslíte? Kdo do tohoto domu chodí nakupovat, ten ví, že jakmile začnete procházet horní část, jste lapeni. Nás, jako čerstvé rodiče, samozřejmě lákaly vizualizace dětských pokojů. Prozatím máme postýlku u nás v ložnici, přiraženou k naší posteli. Představa dětského pokoje pro nás prozatím byla vzdálená. Mezi těmi všemi krásnými dekoracemi a doplňky jsme nějak změnili názor. Rozhodli jsme se tedy, že si poznačíme nábytek, co by se nám líbil. A že si doma zkusíme udělat digitální vizualizaci přímo v budoucím dětském pokoji.
Během tohoto sepisování a procházení nám vyhládlo. Dali jsme vědět babičce, že chceme jíst. Ta nás ujistila, že maličká pořád spinká a že jí v případě potřeby dá mléko, co má s sebou v termotašce. Je už sice očkovaná, ale nechceme ji vystavovat takovým davům, dokud to nebude nezbytně nutné.
Šli jsme tedy do restaurace. Já miluju jejich švédské masové kuličky. A žena si dala lososa s koprovou omáčkou. Borůvkový dortík byl dnes za zvýhodněnou cenu. Šup s ním na tác. Příbor, sklenička na nápoj a platíme. Někomu to vadí, chodit s tácem jak ve školní jídelně. Já si myslím, že na tom není vůbec nic špatného. Raději se dobře najím, než sedět v nóbl restauraci a mít hlad. Nesl jsem náš tác a chystám se nabrat nápoj, žena vedle mě. Když vtom najednou do ní vrazila holka ve věku asi osmi let. Holka se podívala na mě, otočila se a běžela dál. Ema ještě není po porodu úplně ve své kůži a viděl jsem, že jí naráz způsobil bolest.
No nebudu lhát, holka mě pěkně vytočila. Žádná omluva, žádná lítost. Došli jsme ke stolu, blízko dětského koutku. Bohužel, jinde nebylo místo. Pouze v patře. Do schodů se Emě zatím špatně chodí. Čeho jsme byli svědkem tam, z toho mi zůstával rozum stát ještě po cestě domů.
Takové divoké děti tam byly čtyři. Čtyři holky. Dva páry sester. Docela jsme litovali ty rodiče, co si sedli ke stolu ke koutku, aby viděli na své menší děti. A vůbec jsme se nedivili, že odcházeli. Protože to, co tam ty holky předváděly, to jsem ještě nezažil.
Ty menší děti se tam praly. Házely po sobě dráhu od vláčku. Běhaly tam bosky. Ponožky na cizím stole. Potom dávaly nohy nad cizí jídlo. Honily se mezi stoly. Škubaly se za vlasy. Ale teda jak?! Ty dvě starší se začaly opravdu prát. Jedna z holek utíkala a ta druhá ji tak silně škubla ze zadu za cop, že jsme se až lekli. Všechny stoly sledovaly dění v dětském koutku. Ale jen jedna maminka , ze všech těch rodičů, se je snažila umírnit. Bohužel, bez výsledku. Šla tedy pro zaměstnance obchodního domu. Ten následně zjistil, že děti jsou tam samy. Odložené.
Nebylo místo v hlídaném dětském koutku v přízemí a tak je jejich maminky nechaly v jídelně. A šly si nakoupit. Pryč byly skoro dvě hodiny a ani přes volání a vyhlašování, si pro děti nepřišly. Jejich děti to už nevydržely a šly je hledat. Nejmladší z nich se však ztratila. A obě matky roku ji nemohly najít. Samozřejmě , jak se dalo čekat, starší sestra dostala vynadáno.
Proboha, co toto je za rodiče? Nechat děti mezi tolika cizími lidmi a jít si v klidu na nákup?! A ještě na tak dlouho. Příště už se nebudu divit, když pracovník ostrahy bude chtít zavolat OSPOD. Ty holky si mohly opravdu ublížit. A nejen sobě, ale i ostatním.
Ani nevím, zda tu nejmenší našli v pořádku. Museli jsme za tou naší malou princeznou. Ale při příští návštěvě se zeptám.
