Článek
I když jsem původně neměla v plánu reagovat na cizí články, tohle mi prostě nedalo. Článek, na který reaguji, mě něčím tak nadzdvihl ze židle, že jsem reagovat prostě musela.
O co jde, v jednom nákupním centru dostali dva novopečení prvorodiče hlad a zašli si do místní restaurace. Protože manželka pisatele byla ještě relativně krátce po porodu a nezvládala ještě chodit do schodů, nemohli si jít sednout do patra a museli zůstat sedět v přízemí. Tam ale bohužel bylo místo jen poblíž dětského koutu. A některé děti, které tam byly, zlobily (házely po sobě hračky a pak se některé navzájem popraly). Navíc jedno z těch dětí předtím vrazilo do autorovy manželky a neomluvilo se. Až na jednu maminku od jiných dětí se ty malé zlobivce (vlastně v tomto případě zlobilky) nikdo nesnažil srovnat, ale té mamince se to nevedlo, a tak zavolala ochranku, která zjistila, že jsou tam děti bez dozoru rodičů (dle autora opuštěné). A to již zhruba dvě hodiny. Autorovi se to zdá naprosto nezodpovědné, protože děti mohly někomu v okolí ublížit, případně si mohly ublížit navzájem. A zůstaly opuštěné mezi moc velkým množstvím lidí a na moc dlouhou dobu.
Chápala bych, kdyby si autor stěžoval, že se děti chovaly jako spratci, že byly nevychované. Chápala bych, kdyby na ně vlítl a rázně jim vysvětlil, co se sluší a patří. Chápala bych i rodiče, kteří by měli strach stejně staré děti v tom dětském koutku nechat samotné, a tak by je tam nenechaly. Ale chtít volat kvůli něčemu takovému OSPOD? Tak to mi hlava nebere.
Vždyť od nás třeba jezdí ještě mladší děti samotné autobusem do školy, který jim navíc ani nestaví přímo u té školy, ale musí jít ještě několik ulic pěšky. A ve věku těch holek nebo ještě i v mladším věku chodí samotní ven s kamarády nebo třeba na nákup.
Je možné, že tyto dívky nebyly zatím dostatečně zralé nebo vychované, aby mohly být takhle dlouho bez dohledu (a možná to autor viděl až moc dramaticky), ale pořád mi přijde přehnané to schvalování zavolat OSPOD. Asi se nějak nechci dožít doby, kdy bych musela přemýšlet nad tím, jestli na mne třeba soused nezavolá sociálku jenom proto, že vyhodnotím, že jsou děti na něco už dost zralé, zatímco on se bude držet toho, že na to zralé být nemohou, protože jsou na to dle věku moc malé. Možná jsem divná, ale mně tohle vnucování „dlouhého“ dětství není prostě úplně sympatické. Samozřejmě, že mám také strach, že se dětem něco stane, někdy úplně strašný. Ale chápu, že mají velkou touhu být samostatné a že je v jejich případě obvykle lepší jim něco podrobně vysvětlit a situaci s nimi opakovaně nacvičit a pak je nechat konat to, co chtějí, než jim to zakazovat s tím, že jsou na to ještě malé.
Tak doufám, že kolem sebe nemám moc lidí jako je autor článku, na kterého reaguji, a že na mne tu sociálku někdo nezavolá. A že alespoň do doby, než budou naše děti dospělé, bude záležet na nás, rodičích, abychom rozhodli, zda mohou být někde děti samotné či nemohou. A také doufám, že kdyby něco, tak kolem dětí budou dospělí, kteří budou ochotní je zpacifikovat a ne takové lidi, kteří budou jen koukat a čekat až asi zahřmí. Čest té jedné výjimce, která se snažila holky zklidnit.
