Northgard - podařený převod videoherního hitu na deskoherní verzi

Tlupa urostlých válečníků se prodírala houštím. Funěli jako kanci, když si krátkými sekerami klestili cestu skrz husté křoví i spadlé kmeny. Za jejich zády se pomalu plazily ženy s těžkými tlumoky i umazané děti, které už padaly únavou. Náhle se před nimi otevřela mýtina. Hučení vody prozrazovalo, že nedaleko teče potok nebo říčka. Jejich náčelník, obrovitý muž s potetovanými pažemi, rázem zapomněl na bolavé nohy a propocenou košili. Prodral se skrz poslední houští na mýtinu a vítězoslavně zařval. Tady je to místo! Zde naleznou nový domov…

Kdo z vás patří mezi počítačové pařany, možná před několika lety zaregistroval nenápadnou, ale zábavnou strategii Northgard. V ní jste se v roli vikinského kmene jali osídlovat pustý ostrov. Káceli jste stromy, lovili jeleny, sbírali moudrost a cvičili válečníky, kteří vám pomáhali ubránit vaši kolonii před zuřivými medvědy i draugry ze strašidelných pohádek. A nakonec také před konkurenty, protože dojem, že jste na ostrově sami, se ukázal být pouhou iluzí.

Podobně funguje také desková hra Northgard: Země nepoznané, kterou má na svědomí začínající designér Adrian Dinu. Ten měl doposud na kontě jen karetku Scare It!, jež si větší jméno neudělala. Northgard, který pro nás zlokalizovalo vydavatelství Tlama Games, je ale úplně jiný šálek medoviny.

Karty, které dobývají svět

Stejně jako v počítačové předloze, i zde budete s partou větrem ošlehaných seveřanů dobývat území, stavět budovy a šířit svůj věhlas. Hlavním mechanismem je zde deckbuilding, důležité je také pokládání dílků. Hned na začátku jich pěkných pár i s vašimi spoluhráči položíte a připravíte tak základ mapy, kterou budete postupně rozšiřovat. Přičemž se vám hodí dobrat si nějaké pořádné dílky, což je obecně trošku problém téhle hry, ale k tomu se dostaneme později.

Vaším cílem je postavit velké budovy na třech územích rychleji než vaši soupeři – nebo to uzdržovat až do konce a vyhrát prostě klasicky na body. Ve svém tahu máte několik možností. Buď zahrajete kartu, nebo ji protočíte za jinou, případně můžete zaplatit runy – což je jeden ze zdrojů – a kartu natrvalo vyhodit z balíčku. V tomhle je Northgard vynikající, možností, jak pracovat s deckem, je celá řada. Můžete ho všemožně protáčet, čistit a podobně. A to jsme se ani nedostali k efektům karet.

Ty vám pro změnu umožňují ovládat vaše pinčlíky na mapě. Můžete se díky nim hýbat a útočit na nepřítele, rekrutovat válečníky, stavět nové budovy, prozkoumávat okolní krajinu či využívat speciální schopnosti. Zezačátku je velmi důležitý průzkum, jenž vám umožní odhalit nové dílky a přilípnout je k územím (každý dílek se dělí na menší územíčka), která ovládáte. Tady je asi největší háček téhle hry – pokud si totiž losujete dílky, které mají málo surovin, nehodí se vám, jak jsou území na nich rozdělena, a soupeř přitom tahá klenot za klenotem, budete mít handicap. Může se vám stát, že vám hra docela solidně naloží, zatímco protihráči pomáhá. Je to problém? V ligovém zápase ano, v normální hře, pokud se s náhodou smíříte, se to určitě dá snést, navíc taková situace nenastane zdaleka vždycky. Ale pokud trváte na tom, aby vaše hry byly spravedlivé a všem dávaly stejné možnosti, dost možná budete prskat jako křeček.

Sejměte ho, než bude pozdě

Navzdory tomu, že občas někdo tahá za kratší konec špagátu, je ale zábava při hře náramná. Musíte se rozlézat jako mor, zabírat co nejvíc spotů na suroviny, stavět domečky a ideálně nějak efektivně oslabit nepřítele. Což ale není snadné, v bitvách se používají kostky, takže válečná štěstěna se může snadno k agresorovi otočit zády, a navíc vám ani vyhraná řež nezajistí, že soupeře pobijete. Podle hodů kostek je totiž možné, že se jen stáhne a o kolo později vám vaši drzost vrátí i s bohatými úroky. Jenže co vám zbývá, když má dvě velké stavby postavené a už pošilhává po třetí?

Tím se dostáváte k dalšímu bodu, a tím je interakce mezi hráči. Ta je v podstatě taková, jakou si ji uděláte. Každý si může hrát na svém písečku, ale taky se zadaří partie, kdy si všichni jdou po krku jako šelmy a nikdo není před nepřítelem v bezpečí. Koneckonců, když necháte ekonomicky nejsilnějšího hráče dělat, co chce, prostě postaví tři velké budovy a partii uzavře. V každé hře tak přijde bod zlomu, kdy je jasné, že do války prostě vytáhnout musíte, a je jen otázka času, zda se vám to podaří včas a dostatečnou silou, abyste ještě zvrátili průběh hry ve svůj prospěch. Jasně, dost možná někoho poděláte, ale area controly jiné nebudou. Tohle zkrátka není žánr pro citlivé dušičky.

Už jsme nakousli práci s deckem, respektive jeho dekonstrukci, jak to tedy zařídit, aby se vám balíček naopak rozrostl? To se bude dít automaticky na konci každého kola. Na jeho začátku se na stůl vyloží karty podle počtu hráčů. Kdo první pasuje, tedy se vzdá možnosti hrát další akce, ten má sice nejkratší tah, ale taky bude vybírat první. Objevuje se tím před vámi zajímavé dilema, zda toho udělat co nejvíc, nebo se v touze po lepší kartě odrbat a investovat do budoucna. Vyloženě slabé karty ve hře ale nenajdete, skoro každá má něco do sebe. V souvislosti s tím, že je možné deck protáčet opravdu rychle, takže si každou novou kartu stihnete užít, je samotná tvorba balíčku zajímavou devízou. Lehkou asymetrii do hry pak přidává fakt, že každý hraje za jiný klan, má jinou speciální schopnost a pár odlišných karet, které si můžete během partie pořídit.

Jak bolí fantomová rozšíření

Northgard je kickstarterovka, takže kdo chtěl, mohl si přikoupit milion rozšíření a modulů. Jeden z nich, Monstra, najdete i v základní hře a hrát bez něj by byla velká škoda. Přece chcete, aby se vám po mapě toulali obří medvědi, hladoví vlci či dokonce z hrobů se sápající draugři. Slyšel jsem ale názor, že bez některých rozšíření je hra poloviční. Nevím, co bych říkal, kdybych si ji vyzkoušel s těmito expanzemi, ale zodpovědně můžu říct, že verze, kterou koupíte v krámě, je rozhodně plnohodnotná a žádný dojem „chybějícího prvku“ jsem neměl. Něco navíc bych klidně snesl, ale dobře si zahrajete i tak.

Northgard je spíš jednodušší hra, kterou i nehráče naučíte docela snadno. Není tak škodící, aby někoho frustrovala (jenom když soupeřům chodí suroviny a vám pořád nic), není tak dlouhá, abyste u partie proseděli mládí. Skoro bych řekl, že jde o rodinnou záležitost, alespoň pokud máte ten typ rodiny, který má rád vikinské reálie či fantasy a nevadí mu se občas trochu pomlátit sekerami. Bavila nicméně i náročnější hráče a záleží na vás, jestli se na ni podíváte jako na delší filler, nebo jednoduchou, ale poctivou a plnohodnotnou hru.

A co na to fanoušci počítačové předlohy? Mezi ně se hrdě hlásím a musím říct, že stolní verze vůbec nešla daleko. Ona i ta pc hra byla taková deskovka na počítači, takže konverze se logicky nabízela a za mě se povedla. I když si troufnu říct, že pc hráči by možná nějaké to rozšíření snesli, protože „jejich“ verze je přeci jen bohatší. Musím zde ale zmínit i to, že téma s hrou nijak zvlášť propojené není a je asi jedno, že to jsou vikingové a ne třeba Keltové. Ale že vám to nějak bude vadit, to si moc nemyslím.

Musím říct, že mě Northgard příjemně překvapil. Když kupujete hru z Kickstarteru, musíte být zdravě skeptičtí, ale tahle se vážně povedla. Boduje nejen vizuálem a počtem komponentů – jak je pro crowdfundingové hry typické – ale i mechanismy, svižným tempem a především zábavností. Takže pokud máte partu kamarádů, kteří rádi hrají nevážně, je rozhodně nad čím přemýšlet.

Verdikt: Nevážný, ale zábavný deckbuilding s area controlem potěší hráče všech kategorií kromě hardcore pařanů a těch, kterým vadí občasná vrtkavost štěstíčka.