Ukradené Vánoce - karetní party hra na motivy kultovního filmu

Před 30 lety vytvořili Tim Burton a Henry Selick parádní strašidelnou pohádku oblečenou do loutkového animovaného muzikálu, Ukradené Vánoce. Film se stal kultovním, a to především díky fantastické hudbě Dannyho Elfmana, kouzelné stop motion animaci a skvěle vymyšleným postavám. A právě k třicátému výročí dostali fandové i deskoherní verzi, v níž se můžou vžít do rolí bizarních postaviček a ovládnout svátky.

Jack Skellington a jeho melody band
Přiznám se rovnou, že předlohu miluji, takže jsem byl na hru sice natěšený, ale taky řádně skeptický. Pravidla však zněla jednoduše a největší problém tak pro nás představovalo dilema, pro kterou postavu se rozhodnout. Ve hře jich je celkem šest a těšit se můžete na krále strašidel Jacka Skellingtona, jeho obdivovatelku Sally, děsivého Santu Clause (Satan Kalous nebo Sandy Claws), strašáka Oogieho Boogieho, Starostu dvou tváří i podivínského vědce Dr. Finkelsteina. Pro lepší start je tvůrci rozdělili na jednodušší (=přímočaré) a komplexnější (u kterých je nutné hlídat více možností), takže si může každý vybrat dle chuti a vrhnout se do souboje o sváteční žetony.

V principu jsou Ukradené Vánoce karetní hra o přebíjení mezi hráči na celkem 3 různých lokalitách. Dvě sdílíte se sousedy po pravé a levé ruce, o třetí bojujete se všemi hráči. Na dané lokality se rozdají žetony dárků a/nebo dýní, počet ovlivňuje typ lokace a to, v jakém kole se partie zrovna nachází. Každá postava boduje dárky a dýně odlišně, některé postavy (Santa Claus) jsou zaměřené více na dárky, jiné (Oogie Boogie) preferují zase dýně. Pak už hráči postupně vykládají po jedné kartě z ruky, přičemž první umisťují tajně, další potom odkrytě (počet zahraných karet přitom narůstá s postupem v partii). Žádnou ze tří lokací nemohou zanedbat, ultimátní cíl je vyhrát ideálně na všech třech. Vyhrát = mít nejvyšší hodnotu z karet a bonusů na každé lokaci.

Většina karet má standardní hodnoty od 1 do 10, některé postavy pak mohou různě karty přesouvat, odečítat či přičítat body, nikdy tak nemáte nic jisté. Důležité je blafování, nutnost zaměřit se na některé lokace (v podstatě nejde vyhrát vždy na všech a nejhorší je hrát na všechny) i odhadování plánů protihráčů. Trochu proti tomu jde fakt, že některé postavy mají hodně překvapivé a zvraty vyvolávající efekty, které z počátku nebudete znát a často kvůli tomu zapláčete.

Chaos a náhoda vládnou svátkům
K efektům a celkové vyváženosti jednotlivých postav se tak váže hlavní problém hry: není dobře vybalancovaná. Postavy mají totiž části svých balíčků odlišné od ostatních, což na první pohled působí dobře, ale v konečném důsledku to působí spíše frustraci než radost. Některé postavy (Oogie Boogie) mají zredukované karty vyšších hodnot, ale kompenzace, kterou dostaly, tuto ztrátu zdaleka nevynahradí, takže v průběhu celé hry tahají za kratší konec a sebelepší výkon hráčů to prakticky nemůže ovlivnit. Další zase nemají schopnosti žádné a bodují vše stejně, takže je hra za ně trochu schematická a nudná. Naopak takový Dr. Finkelstein má vyvážené karty, a ještě sbírá body navíc, Sally zase hraje obecně o dost více karet než ostatní.

Je to velká škoda, protože schopnosti i zbytek hry jsou opravdu krásně tematické: Sally, sešitá dívka, umí spojovat (sešívat) karty, Dr. Finkelstein zase provádí bizarní vědecké pokusy, Starosta má dvě tváře a s každou z nich funguje trochu jinak, Oogie Boogie má zase pomocníky jako ve filmu. Lokace se skvěle dynamicky mění, progres v partii je také dobře vymyšlen (= lepší odměny a používání více karet v pozdějších kolech), hra příjemně rychle odsýpá i v plném počtu šesti hráčů. Hře by vlastně celkem slušelo zjednodušení, kdy by se redukovaly některé příliš výrazné efekty karet a stala by se z ní více blafovací a čitelnější svižná party karetka. Pro nováčky je totiž efektů trochu moc a dojmu nepomáhají ani nedostatečně přesná pravidla, která nechávají příliš mnoho prostoru pro spekulace.

Líbí, nelíbí, něco mezi?
Produkčně jsou Ukradené Vánoce na výši a fanoušci výtvarného stylu si budou spokojeně mručet. Ilustrace postav, lokací, karet, to vše ze hry dělá minimálně skvělý přírůstek do sbírky doprovodných předmětů. Je tak škoda, že herní stránka, byť měla potenciál, trochu dojela na rozkročení mezi složitější kombící karetní hrou a jednoduchou partyovkou. Kdyby si lépe vybrala polohu, případně byla lépe vybalancovaná (což lze do jisté míry „opravit“ domácími pravidly), dala by se označit jako výborný produkt. Takto není špatná, ale boduje primárně tématem a vizuálem.

Verdikt: Sympatický fanouškovský servis pro příznivce legendárního animáku, který dojíždí na nedoladěnou herní stránku. Tematický povedená jednoduchá karetka pro hráče, kterým nevadí nevyváženost mezi postavami.