Článek
Když byly děti malé, s manželem jsme žili poměrně skromně. Dovolená jednou za rok, žádná drahá auta a většinu peněz jsme dávali stranou. Ne proto, že bychom snili o bohatém důchodu. Chtěli jsme jednou něco nechat dětem.
A také jsme jim to nechali. Jen mnohem dříve, než jsme původně plánovali.
Dnes je nám přes šedesát a paradoxně zjišťujeme, že jsme dětem zabezpečili budoucnost lépe než sami sobě.
Nechtěli jsme čekat, až umřeme
První přišel na řadu syn. Zakládal rodinu a řešil bydlení. Měli jsme menší byt, který jsme roky pronajímali, a tak nám připadalo zbytečné nechávat si ho jen jako investici.
„Stejně to jednou bude vaše,“ říkali jsme.
Byt jsme na něj převedli.
O několik let později jsme chtěli pomoci také dceři. Neměli jsme další nemovitost, a tak jsme sáhli do úspor. Přispěli jsme jí výraznou částkou na vlastní bydlení.
Chtěli jsme být spravedliví.
Když jsme si potom spočítali, co nám vlastně zůstalo, pořád jsme byli klidní. Měli jsme vlastní dům, nějaké peníze stranou a před sebou ještě několik pracovních let.
Jenže člověk v padesáti přemýšlí o stáří úplně jinak než v pětašedesáti.
Dům není totéž co peníze na účtu
Na papíře rozhodně nejsme chudí. Máme dům, ve kterém bydlíme. Jenže dům nezaplatí nový kotel, opravu střechy ani zubaře.
A právě s přibývajícím věkem začaly přicházet výdaje, se kterými jsme před lety příliš nepočítali.
Najednou si mnohem víc všímám každé větší částky. Auto už nebude jezdit věčně. Dům bude potřebovat další opravy. Časem možná budeme potřebovat pomoc někoho dalšího.
A naše finanční rezerva už zdaleka není taková, jaká mohla být.
Někdy mě proto napadne jednoduchá otázka: Proč jsme vlastně tolik spěchali?
Děti se nemají špatně
Největší paradox je, že obě naše děti jsou dnes finančně zajištěné.
Syn s manželkou oba pracují a byt, který od nás dostal, jim výrazně usnadnil začátek společného života. Dcera má vlastní rodinu a také slušné příjmy.
A já jim to přeji.
Jen mě občas zamrzí situace, kdy poslouchám, kam jedou na dovolenou nebo co nového si pořídili, zatímco my s manželem řešíme, jestli letos uděláme jednu opravu domu, nebo druhou.
Nečekám, že nám budou peníze vracet. Nikdy jsme se tak nedohodli.
Jen jsme možná udělali chybu v tom, že jsme při pomoci dětem vůbec nepřemýšleli sami o sobě.
„Vždyť vám přece pomůžeme“
Když o tom s dětmi mluvíme, mají jednoduchou odpověď.
Kdyby se něco stalo, samozřejmě nám pomohou.
Věřím jim.
Jenže je velký rozdíl mezi tím vědět, že máte vlastní peníze, a tím doufat, že vám jednou pomohou děti.
Celý život jsme byli zvyklí postarat se sami o sebe. Představa, že bych jednou měla synovi zavolat a říct mu, že potřebujeme několik desítek tisíc na opravu domu, je mi nepříjemná.
Možná je to jen hrdost. Ale právě finanční nezávislost je pro mě s přibývajícím věkem čím dál důležitější.
Dnes bych dětem pomohla jinak
Kdybych se mohla vrátit o patnáct let zpátky, dětem bych pomohla znovu.
Ale už bych jim nedala téměř všechno, co jsme si mohli dovolit postrádat.
Část majetku bych si nechala jako vlastní rezervu. Byt bych možná synovi poskytla k bydlení, ale nepřepisovala bych ho okamžitě. Dceři bych na bydlení přispěla, ale nechala bych si větší finanční polštář.
Ne proto, že bych svým dětem nevěřila.
Protože nikdo neví, jak bude jeho život vypadat za deset nebo dvacet let.
Pomáhat dětem je přirozené. Myslet na sebe také
Naše generace často vyrůstala s představou, že rodiče mají dětem pomoci, jak jen mohou. A když už něco mají, proč čekat s předáním majetku až na dědictví?
Rozumím tomu. Sama jsem přesně tak přemýšlela.
Dnes ale vidím i druhou stranu.
Dítěti můžete předáním bytu nebo velké části úspor výrazně usnadnit život. Současně se však můžete připravit o rezervu, kterou budete sami potřebovat právě ve chvíli, kdy už ji nebudete schopni znovu vydělat.
Naše děti dostaly velkou část toho, co jsme celý život budovali. Nelituji, že jsme jim pomohli.
Lituji jen toho, že jsme při tom zapomněli, že také naše stáří může trvat dvacet nebo třicet let.
A že největším darem pro děti možná není byt ani peníze.
Možná je jím i to, že se jejich rodiče dokážou ve stáří postarat sami o sebe.
