Článek
Když se mě synové před šedesátinami ptali, co bych si přála, odpovídala jsem pořád stejně. Nic nepotřebuji. Věcí máme doma dost a další šperk, kabelka nebo kosmetika mi život nezmění. Mnohem víc jsem si přála něco, co se koupit tak snadno nedá – abychom zase jednou byli všichni spolu.
Netušila jsem, že mě vezmou za slovo.
K narozeninám mi oznámili, že pro mě připravili společnou dovolenou. Měli jsme jet oba synové, jejich rodiny, já a manžel. Týden u moře, společné večeře, pár výletů a hlavně čas, který si během roku skoro neumíme najít.
Byla jsem nadšená. Pak se ozvala snacha.
„Já s vámi nejedu.“
Nejdřív jsem si myslela, že jí nevyhovuje termín. Možná má něco v práci nebo už mají jiné plány. Jenže když se jí syn zeptal proč, dostali jsme poměrně jasnou odpověď.
Dovolené má během roku málo a nechce týden z ní „obětovat“ pobytu s námi. Když už si bere volno, chce ho podle svých slov strávit tak, jak sama chce, a ne týden s manželovými rodiči.
Právě slovo „obětovat“ mě zabolelo snad nejvíc.
Nešlo o moře. Šlo o to, co tím řekla
Kdyby šlo o obyčejnou rodinnou dovolenou, asi bych to dokázala přejít snáz. Každý má právo rozhodovat o svém volném čase a chápu, že týden s tchyní nemusí být pro každého vysněnou představou.
Jenže tohle nebyl můj nápad.
Vymysleli to moji synové jako dárek k šedesátým narozeninám. Chtěli, abychom jednou byli pohromadě. A právě proto mě její odmítnutí zasáhlo mnohem víc, než jsem čekala.
Navíc jsme po ní nechtěli, aby kvůli nám rušila svoji jedinou dovolenou. Se synem plánovali ještě vlastní pobyt jen ve třech s dítětem. Tohle měl být jeden týden navíc, který bychom strávili společně jako rodina.
Nečekala jsem ani, že budeme sedm dní od rána do večera všichni pohromadě. Klidně mohli mladí vyrazit sami na výlet, strávit odpoledne po svém nebo si večer někam zajít. Nechtěla jsem nikoho kontrolovat ani organizovat.
Chtěla jsem jen jednou zažít dovolenou, na které budou moje děti a vnoučata společně se mnou.
Syn se ocitl mezi námi
Nejhorší na celé situaci je, že do ní byl zatažen můj syn.
Na jednu stranu chtěl jet. Byl to ostatně i jeho nápad. Na druhou stranu doma pochopitelně nechce rozpoutat válku kvůli tomu, že jeho žena odmítá trávit dovolenou s jeho rodiči.
Navíc mají malé dítě. Pokud snacha zůstane doma, vyvstává další otázka: pojede syn sám, nebo zůstane s ní? A co vnouče?
Z jednoho narozeninového dárku se tak najednou stala situace, ve které každá možnost někoho zraní.
A já po synovi nechci, aby si vybíral mezi matkou a manželkou.
Nikdy bych mu neřekla, že musí jet, jinak mě zklame. Stejně tak nechci, aby nutil svou ženu někam jet proti její vůli. Jaká atmosféra by nás potom čekala? Člověk, který dal předem jasně najevo, že tam být nechce, by pravděpodobně stejně nebyl příjemným společníkem.
Možná po ní chci něco, na co nemám právo
Když opadne první uraženost, člověk začne přemýšlet také sám nad sebou.
Je snacha skutečně povinna jet na dovolenou se svou tchyní jen proto, že má tchyně kulaté narozeniny?
Samozřejmě že není.
Její argument vlastně chápu. Člověk má omezený počet dní dovolené a chce je využít podle svých představ. Někdo touží ležet u moře, jiný vyrazit s partnerem do hor a někdo prostě nechce trávit volno s širší rodinou.
Přesto si říkám, zda někdy rodina neznamená také udělat něco, co bychom si sami nevybrali.
Já bych to na jejím místě nejspíš udělala. Pokud by šlo o šedesátiny rodiče mého manžela a společná dovolená pro něj byla důležitá, jeden týden bych tomu věnovala. Ne proto, že bych musela, ale protože bych věděla, že tím udělám radost člověku, kterého má můj partner rád.
Právě tady se možná střetávají dvě úplně odlišná očekávání.
Pro mě znamená rodina také určité ústupky. Pro někoho jiného znamená především respektování vlastních hranic a právo říct ne.
„Proč bych měla trávit dovolenou s vašimi?“
Právě tato věta podle syna během jejich rozhovoru padla. A přiznávám, že mě zasáhla.
Ne proto, že bych si myslela, že mě snacha musí milovat jako vlastní matku. Nemusí. Ani neočekávám, že budeme nejlepší kamarádky.
Ale po letech, kdy se vídáme, slavíme společně Vánoce a narozeniny a já ji považuji za součást rodiny, je zvláštní zjistit, že z jejího pohledu jsme stále především „vaši“.
Člověk si potom začne zpětně přehrávat každou návštěvu a přemýšlet, kde udělal chybu. Byla jsem příliš zvědavá? Mluvila jsem jim do výchovy? Jezdili jsme příliš často? Řekla jsem někdy něco, co jí vadilo?
Možná ano. Tchyně nejsou dokonalé a já rozhodně nejsem výjimkou.
Jenže pokud mezi námi problém existuje, raději bych o něm slyšela. S konkrétní výtkou se dá něco dělat. S pocitem, že společně strávený týden představuje „obětovanou dovolenou“, se pracuje mnohem hůř.
Řekla jsem synům, ať ji nepřemlouvají
Dovolenou jsem kvůli tomu rušit nechtěla.
Řekla jsem synům, že kdo chce jet, ať jede. Kdo nechce, nemusí. Nechci strávit svoji narozeninovou dovolenou sledováním otráveného člověka, který odpočítává dny do odjezdu domů.
Zároveň ale nemohu předstírat, že se nic nestalo.
Některé věty totiž vztahy změní, i když po nich nepřijde žádná velká hádka.
Možná bude naše rodina dál normálně fungovat. Budeme se vídat na narozeninách, o Vánocích a při návštěvách. Budeme spolu slušně mluvit. Jen už asi nebudu mít potřebu snažit se o blízkost, která zjevně existuje jen z jedné strany.
Synové mi chtěli dát k šedesátinám týden, na který budeme všichni vzpomínat.
Nakonec jsem si z jejich dárku odnesla ještě jedno, poněkud hořké poznání. Rodinnou blízkost nelze darovat, naplánovat ani vynutit. A někdy je možná lepší přijmout odmítnutí než někoho přesvědčovat, aby s vámi trávil čas, který sám považuje za oběť.
