Článek
Když bydlíte v ulici rodinných domů, časem si zvyknete na určitá nepsaná pravidla. Nikdo vám nemusí vysvětlovat, že nemáte sousedovi blokovat vjezd, nechávat popelnici u jeho branky nebo mu pravidelně stavět auto přímo před okny, když máte dost místa před vlastním domem.
Alespoň jsem si to myslela.
Náš soused mě přesvědčil, že pro někoho existují pouze pravidla napsaná v zákoně. A všechno ostatní je zřejmě zbytečná ohleduplnost.
Před vlastním domem má volno. Auto nechá u nás
Kdyby byla naše ulice každý večer přeplněná, nebylo by o čem psát. Veřejná komunikace je veřejná a člověk zaparkuje tam, kde najde místo.
Jenže přesně tohle náš případ není.
Před sousedovým domem bývá místo. Přesto se opakovaně stává, že své auto nechá před naším.
A pak přijedeme my.
S dítětem, nákupem, taškami a vším, co běžně taháte z auta domů. Místo před naším domem je obsazené sousedovým autem, takže hledáme stání o kus dál.
Poprvé nad tím mávnete rukou.
Podruhé také.
Potřetí vás to začne štvát.
A když se z toho stane pravidlo, začnete přemýšlet, jestli jste přecitlivělí vy, nebo jestli by člověka skutečně mělo napadnout, že když má volno před vlastním domem, nemusí každý den parkovat před tím sousedovým.
„Je to veřejná ulice.“
To je samozřejmě argument, proti kterému se těžko bojuje.
A hlavně je v zásadě správný.
Pokud je parkování v místě povolené, auto neblokuje vjezd a řidič dodržuje pravidla silničního provozu, nemáme na prostor před svým domem automatické výhradní právo.
Nevlastníme asfalt před plotem.
Nemůžeme si tam napsat číslo popisné a očekávat, že ho všichni ostatní budou respektovat jako soukromé parkovací stání.
Jenže opravdu se chceme k sousedům chovat pouze podle toho, co nám zákon ještě dovoluje?
Můžu, tedy udělám
Právě tohle mi na celé situaci vadí nejvíc.
Ne samotné auto.
Spíš přístup.
Existuje totiž obrovský rozdíl mezi větou „mám právo tady zaparkovat“ a „je rozumné tady zaparkovat“.
Můžeme dělat spoustu věcí, které nejsou zakázané. Přesto je neděláme, protože víme, že bychom tím druhému zbytečně komplikovali život.
Pokud mám volno před vlastním domem, proč bych měla auto pravidelně odstavovat před sousedovým?
Samozřejmě se může stát, že jednou je tam stín. Podruhé přijela návštěva. Potřetí potřebuji něco vyložit.
Ale pokud se z výjimky stane každodenní zvyk, argument o veřejné komunikaci začíná působit spíš jako pohodlná výmluva.
Jak sousedovi vysvětlit něco, co mu vlastně nemůžeme nařídit?
A tady nastává problém.
Nemůžeme za ním přijít a oznámit mu: „Před naším domem už neparkujte.“
Respektive můžeme. Ale pokud jde o veřejnou komunikaci a parkuje v souladu s pravidly, těžko můžeme takový požadavek vydávat za něco, na co máme nárok.
Můžeme ho ale požádat.
„Víme, že je to veřejné místo a máte právo tam stát. Když je ale před vaším domem volno, mohl byste prosím parkovat spíš tam? Často přijíždíme s dítětem a nákupem a hodně by nám to pomohlo.“
Nic víc.
Žádné výhrůžky policií. Žádné hádky přes plot. Žádné lístečky za stěračem.
Jen normální prosba mezi lidmi, kteří vedle sebe bydlí.
A právě reakce na takovou prosbu podle mě ukáže mnohem víc než samotné parkování.
Ne, kužel před dům postavit nemůžeme
Přiznávám, že člověka po čase napadají různá řešení.
Dát před dům popelnici. Postavit tam kužel. Nechat tam něco, co místo „podrží“.
Jenže pokud jde o veřejnou komunikaci, není možné si její část jen tak přivlastnit a vytvořit si soukromé parkovací místo.
Stejně tak není řešením vyrobit si vlastní ceduli se zákazem parkování a tvářit se, že jde o oficiální dopravní značku.
Pokud by soused blokoval vjezd na pozemek, je situace jiná. Tam už pravidla silničního provozu stanovují konkrétní omezení.
Ale obyčejné místo před plotem?
To skutečně naše není.
Jenže slušnost také není povinná
A možná právě tady leží podstata celého sporu.
Soused má právo zaparkovat před naším domem.
My máme právo být tím otrávení.
A ani jeden z nás tím pravděpodobně žádný zákon neporušuje.
Jenže vedle sebe nebydlí paragrafy. Bydlí vedle sebe lidé.
Jednou budu potřebovat, aby soused převzal balík. Jindy bude potřebovat on, abychom mu zavolali, protože nechal otevřenou branku. Budeme se potkávat u popelnic, na chodníku nebo při sekání zahrady.
Proto mi připadá absurdní ničit sousedské vztahy kvůli několika metrům asfaltu.
Zároveň ale odmítám představu, že ohleduplnost musí fungovat pouze jedním směrem.
Kdyby před naším domem nebylo místo a před sousedovým ano, bez problémů tam zaparkuji. Pokud ale mám volno před vlastním domem, nevidím důvod, proč bych mu měla každý den nechávat auto před jeho okny a následně mu vysvětlovat, že na ulici mám přece stejné právo jako on.
Ano, mám.
Stejně jako náš soused.
Ale možnost něco udělat ještě neznamená, že to musím dělat.
A možná právě na takových maličkostech nejlépe poznáme, s kým vlastně bydlíme.
Zdroje
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-361
https://besip.gov.cz/Ucastnici-silnicniho-provozu/Ridici-automobilu/Pravidla-silnicniho-provozu
