Článek
Na návrat do práce jsem se těšila možná víc, než jsem byla ochotná přiznat.
Své dítě miluji a času, který jsme spolu strávili, nelituji. Jenže po několika letech doma mi začal chybět i můj předchozí život. Kolegové, vlastní projekty, výplata na účtu a především pocit, že kromě mámy jsem pořád také člověk, který má svou profesi.
S manželem jsme od začátku počítali s tím, že až půjde dítě do školky, vrátím se do zaměstnání.
Alespoň jsem si myslela, že jsme s tím počítali oba.
Teprve několik týdnů před plánovaným návratem mi došlo, že každý z nás si pod slovem „návrat“ představoval něco úplně jiného.
Do školky přece dítě někdo odvést musí
Problém začal úplně obyčejnou debatou.
Řešili jsme, kdo bude dítě ráno vodit do školky a kdo ho bude odpoledne vyzvedávat. Školka není otevřená do večera a já mám pracovní dobu podobnou jako manžel.
Navrhla jsem proto logické řešení. Některé dny budu dítě vyzvedávat já, některé on. Stejně bychom se mohli střídat ráno.
Manžel se na mě podíval, jako bych právě navrhla něco naprosto absurdního.
On přece nemůže odcházet z práce ve čtyři.
Má porady. Klienty. Důležité projekty. Někdy musí zůstat déle. A navíc se mu teď v práci daří a nechce si kazit pozici tím, že začne několikrát týdně utíkat kvůli školce.
Chvíli jsem čekala, kdy přijde druhá část věty.
Nepřišla.
„A kdo ho tedy bude vyzvedávat?“ zeptala jsem se.
„No ty.“
Najednou bylo samozřejmé, že moje práce se přizpůsobí
Možná to zní jako banalita. Jenže v tu chvíli mi došlo, jak celou situaci manžel vnímá.
Já se sice vrátím do práce, ale pouze za předpokladu, že se doma vlastně nic nezmění.
Ráno připravím dítě. Odvedu ho do školky. Odpracuji si svoji pracovní dobu. Odpoledne budu první u dveří školky. Nakoupím, připravím večeři a postarám se o všechno ostatní stejně jako během rodičovské.
A manžel bude dál fungovat přesně tak jako poslední roky.
Když jsem namítla, že i já mám schůzky, termíny a odpovědnost, přišla odpověď, která mě opravdu zasáhla.
Jeho práce je prý momentálně důležitější.
Vydělává víc.
Ano, vydělává víc. Jenže proč asi?
Tohle je argument, se kterým se těžko bojuje.
Manžel dnes skutečně vydělává výrazně víc než já.
Jenže zatímco on poslední roky pracoval, sbíral zkušenosti, dostával přidáno a posouval se na lepší pozice, já jsem byla doma s naším společným dítětem.
Nebyly to tři roky dovolené.
Když bylo dítě nemocné, byla jsem s ním já. Když bylo potřeba jít k lékaři, šla jsem já. Když několik nocí nespalo, vstávala jsem převážně já, protože manžel musel ráno do práce.
Jeho kariéra mohla pokračovat téměř bez přerušení právě proto, že ta moje se na několik let zastavila.
A teď se rozdíl, který během této doby vznikl, používá jako důkaz toho, proč by se měla znovu přizpůsobit moje práce.
Připadá mi to jako kruh, ze kterého není úniku.
„Když bude nemocný, zůstaneš doma ty“
Pak jsme otevřeli další téma.
Nemoci.
Každý rodič malého dítěte asi ví, že první rok ve školce může být v tomto ohledu náročný. Týden školka, týden rýma, kašel nebo horečka.
Zeptala jsem se proto, jak se budeme střídat, když bude dítě nemocné.
Manžel ani tentokrát příliš nepřemýšlel.
Doma budu já.
Když jsem se zeptala proč, zopakoval stejný argument. V jeho práci je prý složité chybět a finančně se nám víc vyplatí, když zůstanu doma já.
Matematicky to možná dává smysl.
Jenže co bude za rok?
Pokud budu já ta, která bude pravidelně odcházet dřív, rušit schůzky a zůstávat doma při každé dětské nemoci, asi těžko budu mít stejnou možnost kariérně růst jako kolegové, kteří podobné omezení nemají.
A potom bude manžel za pár let vydělávat ještě víc než já.
A znovu bude logické, abych doma zůstávala já.
Nechci, aby manžel zahodil kariéru
Když o tom mluvím s kamarádkami, některé mi říkají, že jsem měla být tvrdší už od začátku.
Jenže já po manželovi nechci, aby přestal pracovat nebo odmítl každé povýšení.
Jsem ráda, že se mu daří.
Nechci ani dělit péči o dítě pomocí tabulky a odškrtávat, kdo tento měsíc absolvoval více návštěv pediatra.
Chci jen, aby moje práce nebyla automaticky považována za tu méně důležitou.
Protože jakmile jednou přijmeme pravidlo, že ustupuje ten, kdo vydělává méně, bude to téměř vždycky stejný člověk.
Nejvíc mě překvapilo, že to manžel vůbec nevnímá jako problém
On nemá pocit, že by po mně chtěl něco nespravedlivého.
Podle něj jen uvažuje prakticky.
Má vyšší příjem, větší odpovědnost a zaměstnání, kde není jednoduché odejít uprostřed odpoledne. Já se po několika letech teprve vracím, takže podle něj dává smysl, abych si našla takové podmínky, které budou slučitelné s péčí o dítě.
Dokonce navrhl, že bych mohla pracovat na zkrácený úvazek.
Jenže proč já?
Proč se při narození dítěte automaticky počítá s tím, že žena na několik let přibrzdí kariéru, a když se chce vrátit, má ji přibrzdit ještě jednou?
Začínám chápat, že návrat do práce nebude návratem do starého života
Možná jsem byla naivní.
Představovala jsem si, že skončí rodičovská, dítě začne chodit do školky a my se s manželem zase o něco přiblížíme životu, který jsme měli před jeho narozením.
Teď mi dochází, že tak jednoduché to nebude.
Největší překážkou přitom není školka ani můj zaměstnavatel.
Je to naše vlastní domácnost.
Pokud se nedohodneme, kdo ponese každodenní důsledky toho, že máme dítě, můžu se do práce sice formálně vrátit. Ve skutečnosti ale budu dál jednou nohou na rodičovské.
A možná právě tohle bych potřebovala manželovi vysvětlit.
Nežádám ho, aby si vybral mezi rodinou a kariérou.
Žádám ho, abych si mezi nimi nemusela vybírat jen já.
