Článek
Když se dnes řekne vietnamská komunita v Česku, mnoha lidem se vybaví večerky, restaurace, bistra nebo pražská SAPA. Může se proto zdát, že Vietnamci začali do Česka ve větším počtu přicházet až po roce 1989.
Ve skutečnosti je jejich příběh mnohem starší.
Základy jedné z největších vietnamských komunit v Evropě položilo už komunistické Československo. Vietnamci sem nepřijížděli živelně a zpočátku ani s plánem usadit se natrvalo. Přivážely je mezistátní dohody.
A úplně na začátku bylo sto dětí.
První stovka přijela už v roce 1956
Československo navázalo diplomatické vztahy s tehdejší Vietnamskou demokratickou republikou v roce 1950. Obě země patřily do socialistického bloku a postupně začaly spolupracovat mimo jiné v oblasti vzdělávání a odborné přípravy.
Jedna z nejzajímavějších kapitol přišla v červnu 1956.
Do Československa tehdy odcestovala skupina 100 vietnamských dětí ve věku od šesti do třinácti let. Umístěny byly v Chrastavě na Liberecku, kde se vzdělávaly a učily česky.
Jejich pobyt dnes připomíná i české ministerstvo zahraničí. Právě takzvané chrastavské děti se staly jedním ze symbolických začátků česko-vietnamských vztahů.
Nešlo přitom ještě o migraci v podobě, jak ji chápeme dnes. Cílem nebylo vytvořit v Československu vietnamskou menšinu. Šlo především o pomoc spřátelenému socialistickému státu a o vzdělávání lidí, kteří měli získané zkušenosti později využít doma.
Jenže spolupráce se postupně rozrůstala.
Z dětí a studentů se staly tisíce pracovníků
V následujících letech přijížděli studenti, učni a stážisté. V roce 1967 dorazilo podle odborné publikace zveřejněné na portálu cizinci.cz dalších přibližně 2 146 Vietnamců, převážně dělníků.
Skutečně velký zlom však nastal v 70. letech.
Vietnam byl po desetiletích válek poničený a potřeboval kvalifikované pracovníky pro obnovu země. Československo zase nabízelo školy, učiliště, průmyslové podniky a technické know-how.
V lednu 1973 proto přijela do Československa vietnamská vládní delegace jednat o příchodu dalších přibližně 10 až 12 tisíc lidí.
Následovaly další mezivládní dohody uzavírané v letech 1974, 1979 a 1980.
Princip byl poměrně jednoduchý. Vietnam vyslal mladé lidi do Československa, kde se měli naučit jazyk, vystudovat obor nebo získat praxi v továrně. Poté se měli vrátit domů s kvalifikací využitelnou při budování vietnamského hospodářství.
Jenže Československo brzy zjistilo, že má z programu ještě jednu výhodu.
Československé továrny potřebovaly pracovníky
Vietnamci se postupně stali součástí zdejšího průmyslu.
Pracovali například ve strojírenství, textilním průmyslu, stavebnictví a dalších výrobních odvětvích. Ze vzdělávací pomoci se tak částečně stal i způsob, jak získat pracovní sílu.
V 80. letech už podle odborných zdrojů Československo s vietnamskými pracovníky počítalo také při plnění hospodářských plánů. Vietnamci byli využíváni i v provozech a profesích, o které mezi domácími pracovníky nebyl velký zájem.
Rozsah celé výměny byl překvapivě velký.
Americké ministerstvo zahraničí ve své zprávě o Československu z roku 1989 uvádělo, že zde tehdy dočasně pracovalo a žilo přibližně 30 tisíc vietnamských pracovníků.
To už nebyla malá skupina studentů. Během několika desetiletí vznikla síť lidí, kteří znali Československo, český jazyk i zdejší prostředí.
Právě to se po pádu komunismu ukázalo jako zásadní.
Revoluce měla celý systém ukončit
Listopad 1989 změnil téměř všechno.
Československo začalo rušit staré dohody se socialistickými státy a organizované pracovní pobyty Vietnamců ztratily původní smysl. Velká část lidí se skutečně vrátila domů.
Americká zpráva za rok 1990 ještě hovořila o přibližně 30 tisících vietnamských pracovníků na začátku roku a upozorňovala, že jejich počet má kvůli neprodlužování kontraktů výrazně klesnout.
Jenže část Vietnamců zůstala.
A místo zaměstnání v socialistické továrně se ocitla uprostřed divoké ekonomické transformace 90. let.
Z továren zamířili na tržiště
Tady vzniká obraz vietnamské komunity, který si pamatuje velká část dnešních čtyřicátníků a padesátníků.
Tržnice, stánky, textil, boty a levné spotřební zboží.
Nebyla to náhoda. Lidé, kteří v Československu pobývali už před revolucí, měli proti úplně novým migrantům velkou výhodu. Někteří mluvili česky, orientovali se v prostředí a měli kontakty.
Zároveň se otevřel trh a Češi měli obrovský hlad po zboží, kterého byl za socialismu nedostatek.
Část Vietnamců této příležitosti využila.
Z bývalých dělníků, učňů a stážistů se stávali drobní podnikatelé. Rozvíjely se tržnice a obchodní sítě, nejprve často v příhraničí a později po celé republice.
A tím začala další fáze migrace.
Přijížděli příbuzní a známí
Jakmile v Česku existovala fungující vietnamská komunita, bylo pro další příchozí mnohem jednodušší začít.
Měli zde někoho, kdo jim mohl pomoci s jazykem, bydlením, úřady, prací nebo podnikáním.
Odborníci tento mechanismus označují jako řetězovou migraci. Člověk se usadí v nové zemi a později za ním přicházejí příbuzní či známí. Postupně vzniká síť, která další migraci usnadňuje.
Právě proto nelze dnešní počet Vietnamců v Česku vysvětlit jednou migrační vlnou.
Je výsledkem několika různých období.
Nejprve přijížděly děti a studenti. Potom učni a desetitisíce pracovníků v rámci socialistických mezivládních dohod. Po roce 1989 část z nich zůstala a začala podnikat. Následovali příbuzní a další migranti a mezitím už v Česku vyrůstala nová generace.
Dnešní číslo je ještě zajímavější
Podle nejnovějších údajů Českého statistického úřadu žilo v Česku k 31. prosinci 2025 69 685 lidí s vietnamským státním občanstvím.
Vietnamci tak tvořili přibližně šest procent všech evidovaných cizinců a po Ukrajincích a Slovácích byli třetí nejpočetnější skupinou zahraničních občanů.
Ani toto číslo ale neznamená počet všech lidí vietnamského původu žijících v Česku.
Statistika je totiž založena na státním občanství. Nezahrnuje tedy do kategorie vietnamských občanů lidi vietnamského původu, kteří již získali české občanství.
Část komunity je navíc dnes už druhou či další generací. Narodili se zde, chodili do českých škol a Česko považují za svůj domov.
Večerka je vlastně až poslední kapitola
Když tedy dnes někdo položí jednoduchou otázku, proč je právě v Česku tolik Vietnamců, odpověď nezačíná levnými tržnicemi devadesátých let.
Musíme se vrátit přibližně o čtyři desetiletí dříve.
Bez studené války, socialistického spojenectví Československa se severním Vietnamem, vzdělávacích programů a především masivních pracovních výměn 70. a 80. let by dnešní vietnamská komunita v Česku pravděpodobně vypadala úplně jinak.
Je v tom určitý historický paradox.
Komunistický režim přivážel Vietnamce především proto, aby se zde vyučili, pracovali a následně se vrátili domů. Po pádu režimu se však část z nich dokázala mimořádně rychle přizpůsobit přesně opačnému systému – kapitalismu a soukromému podnikání.
A kolem lidí, kteří Československo znali už z dob socialismu, postupně vyrostla komunita, která je dnes pevnou součástí české společnosti.
Zdroje:
https://csu.gov.cz/pocet-cizincu-demograficke-udalosti
https://mzv.gov.cz/hanoi/cz/zpravy_a_udalosti/setkani_s_byvalimi_studenty_u.html
https://www.cizinci.cz/documents/551336/568661/Vybrane_aspekty.pdf/8c1a7675-1b71-7711-8056-59ea6df95ed2
https://www.cizinci.cz/documents/551336/568661/adaptace_vietnam.pdf
https://www.ecoi.net/en/document/1087101.html
