Článek
Máme rodinný chat jako asi spousta jiných rodin. Řešíme tam návštěvy, posíláme fotky dětí, domlouváme oslavy a samozřejmě si přejeme k narozeninám a svátkům. Není to žádná povinnost, ale za ty roky se z toho stal malý rodinný rituál.
Když má někdo narozeniny, objeví se přání. Když má někdo svátek, většinou také. A moje tchyně rozhodně nepatří mezi lidi, kterým jsou podobné věci jedno.
Až na jednu výjimku.
Na mě zapomíná s téměř železnou pravidelností.
Poprvé jsem tomu nevěnovala pozornost. Člověk zapomene. Podruhé mě to trochu zamrzelo, ale říkala jsem si, že přece nebudu dělat problém kvůli jednomu přání.
Jenže ono se to opakovalo.
Zvláštní je, že jinak má paměť výbornou
Kdyby tchyně narozeniny a svátky obecně neřešila, nebylo by co řešit. Jenže ona přeje ostatním. Pamatuje si narozeniny členů rodiny a nezapomíná ani na své kamarádky.
A tady přichází detail, kvůli kterému se mi její vysvětlení o zapomínání přijímá čím dál hůř.
Mám poměrně běžné jméno, které mají i některé její kamarádky. Slavíme tedy svátek ve stejný den.
Jim popřát dokáže.
Mně ne.
A to už se opravdu těžko vysvětluje tím, že nevěděla, kdo má zrovna svátek. Evidentně to ví velmi dobře.
Samozřejmě může jít pokaždé o nešťastnou náhodu. Jenže kolikrát se musí stejná náhoda zopakovat, než člověka napadne, že možná vůbec o náhodu nejde?
Nejde mi o dvě slova v telefonu
Nepotřebuji od tchyně dárek, květinu ani slavnostní telefonát. Dokonce bych bez problémů přežila i to, kdybychom si k svátku nepřáli vůbec.
Jenže právě v tom je ten rozdíl.
My si přejeme.
V rodinném chatu během roku sleduji přání jednomu člověku za druhým. Kytičky, dortíky, srdíčka, přání zdraví a štěstí. Pak přijde můj den a tchyně jako by chat na čtyřiadvacet hodin přestal existovat.
Druhý den už zase všechno funguje normálně.
A právě to ticho je možná výmluvnější než jakákoli nepříjemná poznámka.
Kdyby mi jednou zapomněla popřát, vůbec bych to neřešila. Kdyby zapomínala na svátky poloviny rodiny, také ne. Ale když někdo nezapomíná téměř na nikoho a opakovaně vynechává právě vás, začnete si toho chtě nechtě všímat.
„Tak prostě zapomněla“
Když jsem se o tom zmínila doma, dostala jsem očekávanou odpověď.
„Tak prostě zapomněla.“
Možná.
Jen mi připadá fascinující, jak selektivně může lidská paměť fungovat. Zvlášť když si ve stejný den vzpomene na někoho jiného se stejným jménem.
Nechci, aby manžel kvůli tomu volal své matce a žádal vysvětlení. Nechci rodinnou hádku kvůli přání v chatu. Dokážu si totiž velmi dobře představit, jak by podobná konfrontace skončila.
„Ježiš, já zapomněla. To z toho vážně děláš takový problém?“
A rázem bych nebyla člověkem, kterého něco opakovaně zamrzelo. Byla bych přecitlivělá snacha, která vyvolává konflikt kvůli svátku.
Možná právě proto podobné drobné naschvály – pokud to naschvál skutečně je – fungují tak dobře. Prakticky se proti nim nedá ohradit, aniž by člověk vypadal směšně.
Některé rodinné konflikty nejsou hlasité
Často máme představu, že špatné vztahy v rodině musejí vypadat jako hádky, bouchání dveřmi nebo ostré výměny názorů. Jenže někdy se vůbec nic takového neděje.
Nikdo vám neřekne, že vás nemá rád. Nikdo vás neurazí. Nikdo neudělá nic natolik zásadního, abyste mohli říct: tak a dost.
Místo toho přicházejí maličkosti.
Někdo se vás nezeptá, jestli chcete kávu, přestože ji nabídne všem ostatním. Zapomene vás zahrnout do domluvy. Přehlédne vás v rozhovoru. Nebo si celý rok pamatuje svátky ostatních a právě ten váš mu záhadně vypadne.
Každá taková situace zvlášť působí banálně. Člověk si dokonce připadá trochu hloupě, když ho zamrzí.
Jenže když se stejné drobnosti opakují, přestávají být drobnostmi. Začíná z nich být vzorec.
Přestala jsem pro ni hledat omluvy
Dříve jsem její chování sama před sebou omlouvala.
Třeba měla hodně práce. Třeba si nevšimla data. Třeba si myslela, že mi už popřála. Třeba se jí to prostě vykouřilo z hlavy.
Dnes už důvody nehledám.
Neznamená to, že jsem se s tchyní přestala bavit nebo že jí její chování oplácím. K narozeninám i svátku jí popřeji stejně jako dřív. Ne proto, že bych čekala totéž od ní, ale protože nechci hrát hru na to, kdo koho dokáže lépe ignorovat.
Jen už si nenamlouvám, že jsem si ničeho nevšimla.
A vlastně jsem díky tomu mnohem klidnější. Přestala jsem čekat, jestli letos napíše. Přestala jsem kontrolovat telefon a říkat si, že si třeba vzpomene večer. Neočekávám nic, takže mě ani nemá co zklamat.
Možná moje tchyně opravdu pokaždé zapomene.
Možná je to všechno jen série neuvěřitelně přesných náhod.
Ale když někdo nezapomene na kamarádku, která má stejné jméno a slaví ve stejný den, zatímco na vlastní snachu zapomíná rok co rok, člověka chtě nechtě napadne ještě jedna možnost.
Že nezapomněl vůbec.
