Článek
Den po teroristických útocích stála Lucelly jako obvykle na rohu Roosevelt Avenue a 82. ulice v newyorském Queensu. Kolumbijka, která přijela do Spojených států v roce 2000, čekala, zda někdo nenabídne práci.
Dne 12. září 2001 přijela dodávka.
Nabídka zněla na 8,50 dolaru za hodinu. Mělo jít o úklid. Lucelly nastoupila.
Jenže dodávka ji nevezla do bytu, kanceláře ani hotelu. Mířila na místo, které se o den dříve stalo symbolem nejhoršího teroristického útoku v dějinách Spojených států.
Na Ground Zero.
Podle jejího pozdějšího svědectví jí nikdo předem neřekl, kam jede. Kdyby pracovníci věděli, co je čeká, mnozí by podle ní do auta vůbec nenastoupili.
Na místo katastrofy s papírovou rouškou
Když se mluví o lidech, kteří po 11. září pracovali v troskách Světového obchodního centra, většině se vybaví hasiči, policisté a záchranáři.
Jenže v následujících dnech a týdnech se na místě objevily také tisíce obyčejných pracovníků. Mnozí byli přistěhovalci z Latinské Ameriky, někteří pobývali v USA bez potřebných dokumentů.
Přesný počet nikdo nezná. Odhady organizací pracujících s touto komunitou hovoří přibližně o dvou až šesti tisících pracovníků bez legálního imigračního statusu, kteří se mohli podílet na úklidu a obnově po útocích.
New York tehdy potřeboval obrovské množství pracovních sil. Hlavní dodavatelé využívali subdodavatele, ti další firmy a na konci řetězce se ocitali lidé najímaní prakticky ze dne na den.
Sociální pracovnice Rosa Bramble Caballero, která se osudem těchto lidí zabývá dlouhá léta, popsala, že mezi nimi byly i ženy zvyklé uklízet domácnosti. Některé údajně před nástupem do dodávky vůbec nevěděly, že budou pracovat u zničeného World Trade Center.
Lucelly dostala vybavení, které dnes působí až absurdně.
Papírovou masku a gumové rukavice.
Jedli přímo mezi troskami
Pracovní dny byly dlouhé. Lidé se pohybovali v hustém prachu, manipulovali s troskami a podle Lucelly na místě také jedli. Po skončení směny odcházeli domů ve stejném oblečení, ve kterém celý den pracovali.
Nikdo tehdy přesně nevěděl, co všechno se v prachu nachází.
Dnes už je situace podstatně jasnější.
Zhroucení budov vytvořilo směs jemného stavebního prachu, kouře a řady nebezpečných látek. Americké CDC uvádí, že lidé zasahující na místě byli vystaveni známým i potenciálním karcinogenům.
Dlouhodobé studie následně u záchranářů a pracovníků zaznamenaly zvýšený výskyt celé řady zdravotních problémů. Patří mezi ně astma, chronické potíže s dutinami, reflux nebo psychické problémy včetně posttraumatické stresové poruchy.
Následky 11. září proto neskončily odklizením poslední hromady suti.
Pro mnoho lidí pokračují dodnes.
Lucelly později onemocněla rakovinou
Pro Lucelly nejsou podobná varování jen číslem ve statistice.
V následujících letech prodělala rakovinu prsu a potýkala se také s onemocněním dýchacích cest. Přesto patří ke skupině lidí, o níž se při připomínání obětí a hrdinů 11. září dlouhá léta mluvilo mnohem méně.
Přistěhovalci přitom tvořili významnou část pracovníků zapojených do obnovy.
Jejich situace byla často komplikovanější než u běžných zaměstnanců. K možným zdravotním následkům se přidávaly nízké příjmy, jazyková bariéra, horší orientace ve zdravotním systému a v některých případech také nelegální pobyt.
A právě poslední problém je pronásleduje ještě čtvrt století po útocích.
Když bylo potřeba uklízet, na doklady se nikdo příliš neptal
Je v tom těžko přehlédnutelný paradox.
V září 2001 bylo potřeba dostat New York zpátky na nohy. Bylo nutné odklízet trosky, čistit budovy a dělat práce, do kterých se mnoha lidem pochopitelně nechtělo.
Přistěhovalci byli potřeba.
O mnoho let později ale někteří z nich stále nemají v USA vyřešený pobytový status.
Američtí politici se jejich situaci pokusili řešit zvláštním zákonem. V roce 2017 byl v Kongresu předložen 9/11 Immigrant Worker Freedom Act, který měl některým přistěhovalcům podílejícím se na záchranných a úklidových pracích po 11. září otevřít cestu k legálnímu trvalému pobytu.
Návrh však přijat nebyl.
Znovu se objevil v roce 2021 a další verze byla předložena v roce 2025. Ani po 25 letech od útoků tak problém není definitivně vyřešen.
Dnes se někteří bojí vycházet ven
Reportáž NPR zveřejněná k 25. výročí útoků ukazuje překvapivou současnost někdejších pracovníků Ground Zero.
Někteří se kvůli zpřísněnému postupu amerických imigračních úřadů obávají zadržení a deportace. Část z nich proto omezuje pohyb a snaží se vyhnout kontaktu s imigračním úřadem ICE.
Jsou mezi nimi lidé, kteří jsou dnes padesátníci nebo šedesátníci. V New Yorku žijí desítky let. A část z nich nese zdravotní následky práce, kterou vykonávali v době, kdy je město zoufale potřebovalo.
Právě tady dostává celý příběh možná nejtrpčí rozměr.
Když Amerika prožívala jeden z nejhorších okamžiků svých moderních dějin, nikdo se lidí nastupujících do dodávek příliš neptal, zda mají správná razítka v dokumentech.
Bylo potřeba uklízet.
A oni šli.
Čtvrt století čekání
Od útoků uplynulo 25 let. Záběry padajících věží zná téměř celý svět. Jména stovek hasičů a policistů, kteří tehdy zasahovali, se stala součástí americké kolektivní paměti.
Mnohem méně známý je příběh lidí, kteří přišli potom.
Uklízeli prach z kanceláří, tahali trosky, čistili budovy a pracovali v prostředí, o jehož skutečné nebezpečnosti tehdy neměli dostatek informací. Někteří za několik dolarů na hodinu.
Lucelly byla jednou z nich.
Dne 12. září 2001 nastoupila do dodávky kvůli nabídce obyčejné práce. Netušila, že jede uklízet místo, na které se právě díval celý svět.
O čtvrt století později má za sebou vážnou nemoc a stále žije ve Spojených státech bez legálního statusu.
A země, jejíž nejslavnější trosky pomáhala odklízet, stále nerozhodla, zda jí a lidem s podobným osudem nabídne možnost v ní legálně zůstat.
Zdroje:
