Článek
Představte si, že se po těžké nehodě probudíte v nemocnici a zjistíte, že nemůžete hýbat rukama ani nohama. Lékaři vám nedokážou slíbit, že se to někdy výrazně změní.
V podobné situaci se v roce 2018 ocitl tehdy třiadvacetiletý Brazilec Bruno Drummond de Freitas. Po vážné autonehodě utrpěl poranění páteře a zpočátku se prakticky nemohl hýbat.
Pak dostal experimentální látku, na jejímž vývoji pracoval tým brazilské vědkyně Tatiany Coelho de Sampaio.
Podle Federální univerzity v Riu de Janeiru se u mladého muže následně začaly vracet některé pohybové funkce. Nejprve dokázal pohnout palcem u nohy a postupně se jeho stav zlepšoval natolik, že později chodil bez cizí pomoci.
Je to příběh, který zní téměř jako zázrak.
Jenže právě slovo „zázrak“ je v tomto případě nebezpečné. Jeden pacient totiž ještě není důkazem, že vědci objevili lék na ochrnutí.
Přesto je příběh polylamininu mimořádně zajímavý. Natolik, že v roce 2026 dostal výzkum zelenou k dalšímu klinickému testování.
Všechno začalo u jedné bílkoviny
Tatiana Coelho de Sampaio působí na Federální univerzitě v Riu de Janeiru a výzkumu lamininu se věnuje už desítky let.
Laminin je přirozenou součástí extracelulární matrix, tedy prostředí obklopujícího buňky. Mimo jiné se podílí na jejich organizaci, přilnavosti a komunikaci.
Brazilský tým začal zkoumat, zda by bylo možné jeho vlastností využít při regeneraci poškozené míchy.
Výsledkem dlouholetého vývoje se stal polylaminin, tedy polymerizovaná forma lamininu. Vědci doufají, že může v místě poranění vytvářet prostředí příznivější pro růst a reorganizaci nervových vláken.
Právě v tom spočívá obrovská naděje celé metody.
Výsledky na zvířatech vzbudily pozornost
Než se experimentální metoda dostala k lidem, zkoušela se na zvířatech.
Výsledky laboratorních experimentů naznačovaly, že polylaminin může podporovat obnovu nervových drah po poranění míchy. Výzkum pokračoval také u psů s poraněním míchy.
UFRJ v roce 2026 informovala o skupině šesti psů, z nichž čtyři během šestiměsíčního sledování vykázali významné zlepšení motorických schopností.
To byl důležitý krok. Zároveň ale platí základní pravidlo medicínského výzkumu: co funguje u laboratorního zvířete, nemusí stejně fungovat u člověka.
A tak přišla mnohem důležitější otázka.
Co se stane, když polylaminin dostane pacient s vážně poškozenou míchou?
První pacienti přinesli překvapivé výsledky
V roce 2026 byla v odborném časopise Spinal Cord publikována práce popisující pilotní použití polymerizovaného lamininu u lidí s akutním traumatickým poraněním míchy.
Šlo o velmi malou skupinu pacientů a studii bez kontrolní skupiny. Jejím hlavním cílem navíc nebylo definitivně dokázat účinnost nové léčby, ale především posoudit její bezpečnost a proveditelnost.
Přesto výsledky vzbudily pozornost.
Podle informací UFRJ bylo hodnoceno osm pacientů a u šesti z nich došlo ke zlepšení neurologických funkcí. Někteří pacienti původně zařazení do nejzávažnější kategorie AIS A se posunuli do kategorií C nebo D.
To je velmi zajímavý výsledek.
Současně ale právě tady vzniká problém s tím, jak se informace šíří na sociálních sítích.
Z několika pacientů, u kterých bylo zaznamenáno zlepšení, se totiž snadno stane titulek typu „vědkyně vyléčila ochrnuté“.
Nic takového zatím prokázáno nebylo.
V lednu 2026 přišel zásadní okamžik
Brazilský regulátor ANVISA oznámil 5. ledna 2026 povolení klinické studie, která má hodnotit bezpečnost použití polylamininu u lidí s akutním traumatickým poraněním míchy.
To je významný posun, ale zároveň je potřeba přesně říci, co toto rozhodnutí znamená.
Polylaminin nebyl schválen jako běžně dostupný lék na ochrnutí. Bylo povoleno jeho klinické testování.
Látka se aplikuje jednorázově přímo do oblasti poškozené míchy. Laminin používaný při vývoji pochází z lidské placenty a před aplikací je upraven do polymerizované podoby.
Dokonce ani přesný mechanismus, kterým by polylaminin mohl regeneraci poškozené míchy podporovat, zatím není podle brazilského regulátora zcela objasněn.
Experimentální léčbu dostali i další pacienti
Příběh však pokračuje.
UFRJ v září 2026 uvedla, že mezi prosincem 2025 a květnem 2026 bylo použití polylamininu povoleno u 105 pacientů v režimu mimořádného či soucitného použití.
U prvních pacientů už bylo možné hodnotit jejich stav po šesti měsících.
Z prvních 17 hodnocených pacientů podle údajů prezentovaných vědeckým týmem vykázalo deset zlepšení stupně poškození podle mezinárodní škály AIS.
To je číslo, které rozhodně stojí za pozornost.
Stále ale nejde o výsledek velké randomizované a kontrolované klinické studie. Bez ní nelze spolehlivě určit, jakou část pozorovaného zlepšení skutečně způsobil polylaminin a jakou roli hrála operace, rehabilitace, charakter samotného poranění nebo přirozený vývoj zdravotního stavu.
Proč se poškozená mícha tak špatně hojí
Význam celého výzkumu lépe pochopíme, když si uvědomíme, co se při poranění míchy děje.
Mícha funguje jako zásadní komunikační cesta mezi mozkem a zbytkem těla. Pokud jsou její nervové dráhy vážně poškozeny, mohou být signály mezi mozkem a svaly částečně nebo úplně přerušeny.
Centrální nervový systém má přitom velmi omezenou schopnost regenerace.
Proto může těžké poranění míchy znamenat celoživotní ochrnutí.
Polylaminin má podle hypotézy brazilských vědců pomoci vytvořit prostředí, ve kterém mohou nervová vlákna snáze růst a znovu se organizovat.
Pokud se podaří tento efekt přesvědčivě potvrdit také v kontrolovaných studiích u lidí, mohl by to být mimořádně významný posun.
Za virálním příběhem je téměř třicet let práce
Na sociálních sítích se příběh Tatiany Coelho de Sampaio vejde do několika vět.
Vědkyně údajně třicet let pracovala téměř bez povšimnutí, vytvořila látku, díky níž ochrnutí potkani znovu chodili, a nyní se totéž začíná dařit u lidí.
Skutečný příběh je složitější, ale možná ještě zajímavější.
Nejde o náhlý objev ani zázračný lék, který se objevil přes noc. Za polylamininem stojí desítky let základního výzkumu, pokusů na zvířatech, experimentálního použití u prvních pacientů a nyní také klinického testování.
A teprve poslední část této cesty ukáže, jak významný objev to ve skutečnosti je.
Na slovo „lék“ je ještě příliš brzy
Příběhy pacientů, u kterých se po těžkém poranění míchy začaly vracet některé funkce, pochopitelně vyvolávají obrovskou naději.
Pro člověka, kterému lékaři po nehodě oznámí, že možná už nikdy nebude chodit, může být možnost obnovy nervových drah něčím téměř nepředstavitelným.
Věda však potřebuje něco jiného než několik mimořádných příběhů.
Potřebuje větší počet pacientů, kontrolní skupiny, dlouhodobé sledování a výsledky, které bude možné opakovaně potvrdit.
Pokud jimi polylaminin projde, může se z téměř třicetiletého výzkumu brazilské vědkyně skutečně stát jeden z nejzajímavějších posunů v léčbě poranění míchy.
Zatím tedy není správné tvrdit, že Tatiana Coelho de Sampaio našla lék na ochrnutí.
Mnohem přesnější je říct, že po desítkách let práce se její výzkum dostal do okamžiku, kdy se konečně může ukázat, zda něco, co ještě nedávno vypadalo téměř nemožně, dokáže skutečně pomáhat lidem.
Zdroje:
