Článek
Místo přání přišel nákupní seznam
Vždycky jsem se na Vánoce těšila. Milovala jsem chvíle, kdy se celá rodina sešla u jednoho stolu, děti rozbalovaly dárky a v kuchyni vonělo cukroví. Jenže letos se mi při představě Štědrého dne svírá žaludek. A důvodem nejsou ani rostoucí ceny potravin, ani můj skromný důchod. Je jím zpráva, kterou mi před několika dny poslala snacha.
„Ahoj, posílám tipy na dárky pro kluky, ať nekupuješ zbytečnosti.“
Pod zprávou byly tři odkazy. Herní konzole, bezdrátová sluchátka a chytré hodinky. Když jsem si otevřela ceny, musela jsem se posadit. Jen konzole stála přes deset tisíc korun.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký omyl. Že mi snacha poslala seznam toho, co si kluci přejí, a my se na dárky třeba společně složíme. Jenže když jsem jí zavolala, rychle mě vyvedla z omylu.
„Oni už jsou velcí, nějaké stavebnice nebo knížky je nezajímají. Radši jim kup něco, co opravdu chtějí.“
Zůstala jsem chvíli potichu. Pak jsem jí opatrně vysvětlila, že na tak drahé věci jednoduše nemám.
„Tak jim aspoň přispěj větší částkou. Vždyť jsou Vánoce jen jednou za rok,“ odpověděla.
Z mého důchodu žádné tisíce navíc nezbývají
Je mi 68 let a žiju sama. Manžel zemřel před pěti lety a od té doby hospodařím jen se svým důchodem. Nemám se vyloženě špatně, ale musím přemýšlet nad každou větší útratou.
Zaplatím nájem, energie, léky, nakoupím potraviny a něco málo si nechávám stranou pro případ, že se rozbije pračka nebo přijde nějaký nečekaný výdaj.
Dřív jsem si mohla dovolit vnoučatům koupit něco hezkého a ještě jim přidat pár stovek do obálky. Dnes si na vánoční dárky odkládám peníze několik měsíců dopředu.
Pro oba vnuky jsem letos počítala s částkou kolem tří tisíc korun dohromady. Možná to někomu připadá málo. Pro mě jsou to ale peníze, které si musím skutečně našetřit.
A najednou mám pocit, že se za ně musím stydět.
„Maminka říkala, že nám koupíš konzoli“
Nejhorší chvíle přišla minulou neděli, když mě syn s rodinou navštívili.
Mladší vnuk se ke mně rozběhl hned ve dveřích a nadšeně mi začal vyprávět o nové herní konzoli. Ukazoval mi obrázky v telefonu a vysvětloval, jaké hry na ní bude hrát.
Pak řekl větu, která mě úplně odzbrojila.
„Babi, maminka říkala, že nám ji možná koupíš k Vánocům.“
Podívala jsem se na snachu. Jen se usmála a řekla, že kluci už se strašně těší.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Nechtěla jsem vnukovi kazit radost, ale zároveň jsem věděla, že takový dárek koupit nemohu.
A právě to mě na celé situaci bolí nejvíc. Ne že si děti přejí drahé věci. To je přece normální. Děti vidí reklamy, spolužáci mají nejnovější elektroniku a samozřejmě chtějí totéž.
Bolí mě, že jim dospělí vytvořili očekávání, které já nedokážu splnit.
Kdy se z babičky stal sponzor?
Možná jsem staromódní. Za mého dětství jsme měli pod stromečkem pár drobností a radovali jsme se z každé z nich. Nechci tvrdit, že tehdy bylo všechno lepší. Nebylo. A také si nemyslím, že dnešní děti mají být nadšené z páru ponožek jen proto, že já jsem kdysi byla.
Ale přece musí existovat nějaká hranice.
V posledních letech mám pocit, že se Vánoce změnily v soutěž, kdo koupí dražší dárek. A prarodiče se do ní zapojují, i když na to mnohdy nemají.
Když slyším některé známé, kolik utrácejí za vnoučata, občas se nestačím divit. Jedna kamarádka pořizuje tablet, druhá přispívá na nový telefon. Další si dokonce vzala peníze ze svých úspor, protože nechtěla být za lakomou babičku.
Jenže já nechci sahat na rezervu, kterou mám pro případ nemoci nebo jiné nouze. A už vůbec si nechci půjčovat na vánoční dárky.
Copak je moje láska k vnukům menší jen proto, že jim nemohu koupit elektroniku za deset tisíc?
Syn mlčí. A to mě mrzí možná ještě víc
O celé věci jsem se pokusila promluvit i se synem. Čekala jsem, že mě pochopí. Že své ženě vysvětlí, že mám omezené možnosti a že by mě neměli stavět do takové situace.
Jenže on jen pokrčil rameny.
„Mami, tak jim kup něco jiného. Vždyť to nemusíš tolik řešit.“
Možná má pravdu. Možná bych to skutečně neměla tolik řešit.
Jenže jak mám potom vysvětlit dvěma zklamaným klukům, že babička nepřinesla to, co jim maminka slíbila?
Nechci se se snachou hádat. Nechci, aby mezi námi vzniklo napětí, které nakonec odnesou hlavně děti. Ale zároveň nechci předstírat, že je všechno v pořádku.
Přála bych si, aby syn jednou pochopil, že nejde o herní konzoli. Jde o obyčejný respekt.
Letos koupím jen to, na co mám
Rozhodla jsem se, že letos udělám něco, co pro mě není vůbec jednoduché. Řeknu ne.
Vnoučatům koupím dárky podle svých možností. Vyberu něco, co jim udělá radost, a pokud budou chtít rodiče dražší elektroniku, mohou jim ji pořídit sami nebo se na ni domluvit s dalšími členy rodiny.
Já přispěju tolik, kolik si mohu dovolit. Ani o korunu víc.
A jestli budou kluci zklamaní? To mě samozřejmě bude mrzet. Ale snad jednou pochopí, že babička není člověk, který má plnit všechna přání z katalogu.
Ráda jim upeču jejich oblíbené cukroví, vezmu je na výlet, zahraju si s nimi deskovou hru nebo jim budu celé odpoledne vyprávět příběhy o jejich tatínkovi, když byl malý.
Možná to dnes nedokážou ocenit stejně jako novou konzoli. Ale věřím, že jednou si na tyhle chvíle vzpomenou.
A já si zase budu moci užít Vánoce bez strachu, že jsem někoho zklamala jen proto, že nemám dost peněz.
Protože být dobrou babičkou by přece nemělo znamenat být bohatou babičkou.
