Článek
Obecná charakteristika Bible
Bible je vlastně sbírka 66 knih, které napsalo nejspíše až 40 lidí. Mezi nimi ani jedna žena, není tedy divu, že to není kniha, kterou by mohla ocenit moderní žena neřkuli feministka. Některé moderní překlady Bible se snaží neutralizovat mužský rod, který je v původním textu důsledně užíván pro Boha a nebeské tvory. Výsledkem bývají zvláštní patvary. On-ona, Bůh-Otec-Matka. Možná je tomu tak proto, že Bible je historickou publikací a ne učebnicí modernity.
Slovo Bible je odvozeno z řeckého slova biblia, které doslova znamená„knížky“. Termín sepsání Bible se datuje cca od roku 1513 př. n. l. a dokončena byla o víc než 1 600 let později, zřejmě v roce 98 n. l.
Je to tedy časový unikát, žádná jiná kniha na světě nemá takovou historii. Lidé, kteří se ptají po originálu biblických textů se jej rozhodně nedopídí. Tehdejší pisatelé psali na papyrus nebo pergamen a tyto materiály prostě podléhají v průběhu času zkáze. Jak je tedy možné věřit tomu, že původní Bible nebyla zcela jiná než ta dnešní?
Po staletí se věnovali biblickým opisům vyškolení písaři, kteří dokonce počítali písmena na každé straně a srovnávali je s originálem. Lze si to ověřit při porovnání jednotlivých opisů v průběhu staletí. Změny jsou spíše kosmetické a gramatického rázu, než výrazné obsahové podoby.
Proč se Bible dělí na Starý a Nový zákon?
Toto rozdělení je poněkud nepřesné. Jsou to spíše Hebrejská versus Křesťanská řecká písma. Populární rozdělení písem na Starý a Nový zákon vyplývá spíše z ideologického záměru. Starý ve smyslu, že již neplatí. Tento pohled však nezastávají všichni křesťané. Naopak si řada věřících myslí, že se Starý a Nový zákon velmi dobře doplňují.
Mnohost překladů Bible
Nebylo tomu tak vždy. Bible totiž byla po staletí pro veřejnost dostupná jen v jednom autorativním znění. V latinské Vulgátě. A vzhledem k tomu, že většina lidí neuměla ani číst a psát, museli se spolehnout na obřadní čtení Bible při latinských mších.
Dodnes většina lidí nezná starověké jazyky, ve kterých byly Bible sepsána. Jmenovitě hebrejštinu, vulgární řečtinu koiné (Bible narozdíl od antických spisů nebyla sepsána v klasické řečtině) a aramejštinu (část Nového zákona).
Řecká Septuaginta
Psalo se 3. století př. n. l. a židovští učenci začali s překladem svého části Bible do jiného jazyka. Vzhledem k tomu, že to byli Židé podléhající řeckému vlivu, byla tímto cílovým jazykem řečtina. Říká se jí Septuaginta. Velká část Židů totiž v té době moc nerozuměla hebrejštině.
Efekt, který to mělo pro ostatní lidi, byl nedozírný. Díky Septuagintě se s Biblí seznámilo miliony řeckých mluvčích. A Septuaginta se také stala podkladem pro kázání Židům ze strany novopečených křesťanů v prvním století. Z ní právě dokazovali, jak Starý zákon předpovídá příchod Mesiáše, který přišel právě v podobě Ježíše Krista.
Připojením křesťanských textů k Septuagintě vzniká Bible, jak ji znáte dnes.
Latinská Vulgáta
Trvalo asi 300 let po ukončení biblických spisů, kdy církevní učenec Jeroným vytváří její překlad do latiny, který se zavedl pod označením latinská Vulgáta. Církev díky Vulgátě již neviděla žádný důvod pro další překlady, a už vůbec ne pro verze v lokálních jazycích. Obyčejní lidé časem přestali latinu ovládat a tak se pro ně Bible stala nesrozumitelnou knihou, kterou mělo k dispozici pouze duchovenstvo.
Další překlady
Uplynulo mnoho století než se Bible začala překládat do místních jazyků. A to za obrovské nelibosti světové církve. Někteří její překladatelé či distributoři byli za svou činnost pronásledováni či rovnou upáleni spolu s Biblí samotnou. Kým? Samotnou církví, která na ní alespoň zdánlivě stavěla své učení. A právě ve 14. století se přišlo na to, že církev se od Bible v mnohém odklonila. Angličan Jan Viklef přeložil Bibli do angličtiny za velkých protestů papeže. Knihtisk Johannese Gutenberga pak dal biblickým výtiskům raketový start.
Začaly vznikat různé další anglické překlady a pokud jde o překlad český, máme tu nejvýznamnější překladatelský počin Bible Kralické ze 17. století. Už ve 14. století však vznikaly první české překladatelské snahy.
Jak vypadala Bible v originále
Jak si představit podobu původního biblického textu? Tak zaprvé jednalo se o jednolitý text, jehož začátek ani konec nebyl jasně ohraničený. Bible neměla žádná interpunkční znaménka a žádné očíslované kapitoly a verše, na které jsme dnes zvyklí.
Těžko jste tedy mohli z Bible citovat, pokud jste ji doslova téměř celou neznali nazpaměť. Kdo by taky našel výrok, který jste použili v textu. To byla opravdu mravenčí práce.
Kdo do ní dal kapitoly
Kapitoly v Bibli zajistil anglický duchovní Štěpán Langton ve 13. století, který tak učinil pro potřeby pařížské univerzity, kde vyučoval.
Jednalo se o pomůcku ke studiu, tak, aby se všichni studenti mohli odvolávat na stejný úsek, který byl snadno identifikovatelný. Langtonův rozdělovník se brzy ujal v celé Evropě.
Kdo do ní dal verše
Kapitoly byly jedna věc, ale jejich jednotlivé části jako jsou verše musely počkat až do poloviny 16. století, kdy se této práce ujal francouzský knihtiskař a učenec Robert Estienne. Ten chtěl, aby se zvýšila popularita Bible mezi čtenáři a byl si vědom už rozdělení Bible na verše z doby židovských opisovačů učiněného před několika staletími. Chyběl však jednotný systém rozdělení. Jak byla rozdělena Hebrejská písma tak rozdělil písma Řecká.
V roce 1553 vydal ve francouzštině první úplnou Bibli, která obsahuje v podstatě stejné rozdělení na kapitoly a verše, které je dodnes součástí většiny Biblí. Argumentem proti tomuto rozdělení bylo, že díky tomu Bible působí v některých částech jako sbírka oddělených výroků, a ne jako integrální text, ale to je nevyhnutelný negativní dopad pro zvýšení její čtivosti.
Změny v textu v průběhu časů
V průběhu staletí došlo k textovým změnám v Bibli, ať již jako důsledek chybných opisů či záměrů ideologických. Srovnáváním biblického textu mezi jednotlivými opisy se však zpravidla lze dopátrat k původnímu znění.
Chyby při opisování
K dispozici je tisíce starověkých rukopisů Bible. V některých z nich jsou změny a z toho je vidět, že při opisování určité chyby vznikly. Většina odlišností je jenom kosmetická a nemění smysl textu. Až na několik významných rozdílů na které se přišlo a byly očividně provedeny z ideologických důvodů. Za všechny dva příklady.
Některé starší překlady obsahují v 1. Janovi 5:7 tento text:
„Na nebi: Otec, Slovo, a Duch Svatý, a ti tři jedno jsou.“ Při srovnání s ostatními rukopisy je zjevné, že se jednalo o pozdější přídavek z důvodu ustanovení nauky o trojici.
Druhý příklad je víc hmatatelný. V původních biblických textech se vyskytuje Boží jméno JHVH (hebrejský tetragramaton, Židé nepoužívali v textu samohlásky), které je nyní nahrazeno ne příliš důstojným výrazem Hospodin. Odvozeno od hospodář či snad dokonce jak říká Jirásek od hospoda. K odstranění Božího jména došlo rovněž z ideologických důvodů, kdy Židé uvěřili pověře, že Boží jméno nesmí být vůbec vyslovováno.
Ať si o Bibli myslíte cokoliv, jestli to je soubor normativních textů či snůška báchorek, příběh jí samotné je rozhodně zázračný sám o sobě.
Zdroje:
Christopher De Hamel. The Book: A History of the Bible. 2005. Phaidon Press.
https://www.encyklopedieknihy.cz/index.php/Bible_litoměřicko-třeboňská
