Habsburkové byli pro české země požehnáním

Čechy se staly integrální součástí habsburského impéria trochu nedobrovolně. Zkrátka nebylo vyhnutí. Protihabsburská opozice byla v českých zemích vždy velká, alespoň co do výtek, kritiky, především té neoficiální.

I dnes se Češi zpětně dívají na habsburskou „nadvládu“ nad Čechami především kriticky. Až na pár monarchistických staromilců, kteří tak činí převážně jen proto, že mají rádi monarchii jakožto státní uspořádání.

Přítomnost českých zemí uprostřed rakousko-uherské monarchie však poskytlo mnohé výhody a zachránilo českým zemím existenci. Na úkor samotných Habsburků, kterým se nakonec úplně rozpadl rodinný systém, zatímco se snažili udržet ten český.

Po bitvě u Moháče v roce 1526, kde zahynul král Ludvík Jagellonský, se Osmanská říše stala bezprostřední hrozbou pro celou střední Evropu. Volba Ferdinanda I. Habsburského na český trůn byla motivována strachem. Byla zde snaha vytvořit silný křesťanský blok, který by dokázal tureckému tlaku odolat.

Habsburská monarchie propojila rakouské země, České království a část Uherska (Slovensko a západní Maďarsko). Vznikla obrovská říše, která dokázala dát dohromady masivní armády a financovat nákladný systém protitureckých pevností. Vzpomeňme třeba Nové Zámky a  Komárno. Samostatný český stát by něco takové nedokázal a stal by se jistě snadnou vojenskou kořistí.

Navíc české země byly díky habsburskému uspořádání chráněny „nárazníkovým pásmem“, které tvořilo Slovensko a rakouské země. Válčilo se převážně tam, nikoliv na území Čech či Moravy. Odnášeli to Rakušáci a Slováci. Češi byli ve velkém chráněni před válkou vlastně pořád i přes časy druhé světové války.

Země, které se Habsburkům nepodřídily nebo s nimi bojovaly jako bylo centrální Uhersko, se staly terčem útoků Osmanské říše. Staly se jejími vazaly nebo byly přímo anektovány.

V případě, že by se české země nestaly součástí habsburského impéria, nejspíše by z nich byl satelitní turecký státeček jako bylo Sedmihradsko. Zatím jedinou zkušenost s Tureckem mělo Česko odvozeně, a to s „tureckým“ hospodářstvím.

Pokud by si Češi nezvolili Habsburky, nabízela se aliance s polskými Jagellonci. Jenomže ti „čeští“ vymřeli v bitvě u Moháče, s vydatným „přispěním“ českých rytířů a ti druzí, kteří založili polsko-litevskou unii v roce 1572. Zatímco Habsburkové byli větší „držáci“.

Jak jsem již důkladně analyzovala v článku:

Věci jako funkční vzdělanostní systém nebyly v Čechách nikdy automatické. Ačkoliv se reformátor J. A. Komenský snažil o sto šest do české temnoty vznést trochu světla - Lux in tenebris - doslova český překlad jeho díla zní: Světlo v temnotách. Na jeho vzdělanostní reformu v Čechách nikdo neslyšel.

To museli dát Habsburkové befelem, aby se stala pro Čechy školní docházka pravidelností. Stejně jako instalace soudů, státní správy a agilního finančního systému byly dílem habsburské monarchie především v časech Marie Terezie a Josefa II. Vzpomeňme také na radikální krok zrušení nevolnictví v roce 1781.

Za vlády Rudolfa II. se Praha stala evropským centrem umění, vědy a alchymie. Později v 19. století proběhla průmyslová revoluce, kdy se české země přeměnily v nejprůmyslovější část Rakouska-Uherska.

Celkově vzato a v rámci časové kontinuity je třeba říct, že své bohatství a základní fondy první republika postavila právě na základech ekonomiky a průmyslu bývalého Rakousko-Uherska. O to bylo víc nefér, když postavila Habsburky mimo zákon a nikdo z jejich rodu nesměl od 20 .let 20. století překročit pod hrozbou vězení státní hranice.

Takto se Češi odvědčili svým dlouhodobým protektorům. Staletí habsburské vlády (1526–1918) tak skončilo hanbou pro Čechy a ostudou pro samotné Habsburky.

Zdroje:

Naďa Profantová. Velké dějiny zemí Koruny české I. 2000. Paseka.

Jan Kuklík. Stručné dějiny českých zemí. 2015. Práh.

František Emmert. Moderní české dějiny. 2019. Mladá fronta.