Hus nezvládl český hnus

Psychoarcheologie se zabývá tím, jaký vliv měla historická společnost na psychiku daného jedince. A tento přístup použiji právě na genezi neštěstí, které zažil Mistr Jan Hus.

Abychom věděli, proč byl Hus upálen, musíme se podívat do historie podrobně na důvody, proč vůbec k takovým jevům docházelo. A světe div se, nejlépe se nám k tomu hodí příklad dalšího upáleného, myslitele Giordana Bruna. Klasika školního vysvětlení pro upálení tohoto učence říká, že zastával názory, které byly na jeho dobu neslučitelné s oficiální doktrínou, především o tvaru země. Jenomže věc není tak jednoduchá, jak se může zdát. Analýzou spisů Giordana Bruna se překvapivě dostaneme k jinému vysvětlení, které se nabízí jako daleko věrohodnější.

Spisy Giordana Bruna jsou totiž plné nadávek a útoků na různé činitele tehdejší doby včetně těch církevních. A to byl skutečný důvod, proč se jeho upálení stalo nevyhnutelným. Když to srovnáme s Husem, je třeba říci, že mistru Janovi lidově vyjádřeno jednoduše prdly nervy. Často se ve svých spisech a kázáních vysmíval církvi i jiným etnikům. Slavné je jeho heslo Němci HA HA, které mu oplatili samotní Němci v Kostnici.

Nebyla to tedy nějaká vrcholná teologická a kosmologická disputace, která zpravidla vedla k tomu, že se inkviziční komise shodla na nutnosti zpopelnění daného jedince ještě zaživa. Bylo to jednoduše proto, že jim ten člověk lezl na nervy, a když k tomu ještě přidal zpupné nadávání, byl jeho osud jakožto upálence zpečetěn.

Podle mě měl mistr Jan jen nervy v kýblu. A myslím, že za to může prostředí, kde vyrůstal a posléze působil. Ono se totiž nezměnilo dodnes a i v současnosti můžete navštívit místo jeho narození v Husinci, kde je dokonce i jeho rodný dům. Lidé, které na ulici potkáte, jsou z rodů, které zde často žijí celé generace. Jistě i z doby Husovy pocházejí mnohé místní rodiny a z mé osobní zkušenosti vyplývá, že jsou na kontakt příjemní asi jako když se chcete nechat polechtat smirkovým papírem. Z toho je snadné zpětně odvodit, že mistr Jan Hus vyrůstal v prostředí nepříjemných nenápomocných lidí, kterému Praha se svou pověstnou „vstřícností“ jen nasadila korunu, a od toho je jen krůček k tomu, že měl napjaté nervy. Takové tvrzení není rozhodně žádnou spekulací, protože o svých rodinných poměrech se Hus ve svých spisech zmiňuje, až na to, že příčinu bídy, kterou tehdy zažíval, jasně neidentifikoval.

Jeho osobní zátěž se projevila později, v době, kdy se odstěhoval do Prahy, kde mu sice pomohl Křišťan, jeho kolega z Prachatic, jediný skutečný přítel, kterého měl, ale už bylo pozdě. Škoda, že Pražáci mění své postoje jako korouhvička podle větru, a to přesně zažil Mistr Jan Hus. Střídavě jej nosili na rukou a jindy jej zase proklínali. Každopádně jej chtěli co nejvíc vytěžit a použili jej proto k tomu, aby vyhnal z univerzity německé mistry.

Doslova ho vycucali jako citrón a odhodili. To už byl jen krůček k tomu, aby se Mistr Jan vnitřně zhroutil. Na takovou míru osobní zášti a hnusu nebyl zkrátka stavěný. Ostatně jeho kolega Křišťan v Praze taky neskončil moc dobře. Ač povoláním farmaceut a lékař, zemřel v Praze na mor. V takovém městě se negativním vlivům, jako je lidské lepení se na sebe bez ohledu na podobu existence, prostě nevyhnete. Každopádně nálepku xenofoba si už Hus nikdy neodpáral a Němci mu to pak v Kostnici řádně spočítali.

Jan Hus se vyrovnal se svým negativním životním startem po svém. Sám říká, že vyrůstal v tak prostých poměrech, že často neměl co k snědku. Je to logické, že míru bídy, kterou zažil, poté musel někde kompenzovat, musel si pro ni najít důvod, viníka. Místo toho, aby se rozhlédl kolem sebe po svém bezprostředním okolí, vinil z toho cizince. Cizáckou církev a Němce. Jenomže problém byl daleko jednodušší. Byli to Češi, kteří, ač se tvářili jako jeho přátelé, projevili smutnou pravdu, že podpora je slovo, které se u nich nachází ve slovníku cizích slov. Český král Václav IV. jej sice občas někde zmínil, ale jeho kostnickému extempore nezabránil. Podobně jako jeho manželka, která Husova kázání navštěvovala. Stejně tak jako jeho kolegové, univerzitní mistři a duchovní.

Sice byl Jan Hus v Betlémské kapli velmi populární, ale tato známost mu byla v zahraničí platná jako mrtvému zimník. Spíše mu uškodila. Díky jeho kázáním, kterým se dostalo i písemné podoby, byla žaloba v Kostnici jednoduchá jako facka.

Jan Hus doplatil na to, že uvěřil vesnické poetice, která zde vždy působí jinak než jaké jsou opravdové poměry, a na to, že doufal v to, že Praha k něčemu opravdu je. V jeho případě byl jeho výlet do Prahy a jeho kariéra zde pouze přímou cestou do pekla. A jak víme, taková cesta může být dlážděná i dobrými úmysly.

Je třeba si ale nalít čistého vína a říci si, že takové věci jako obvinění z hereze byly v té době na denním pořádku. V jiných zemích se s nimi však známé osobnosti tehdejšího disentu mohly vyrovnat daleko lépe. Můžeme se podívat na dva reformátory, kteří skončili daleko lépe než Hus, a to proto, že se narodili jako Angličan a Němec a ne jako Češi.

Jan Viklef působil před Husem, dokonce Hus se jeho myšlenkami inspiroval, a měl také radikální názory. Působil podobně jako Hus na univerzitě. Dalo by se říct, že italská katolická církev na něho neměla takový dosah, ale omyl. Italové v té době vlastnili 80% nemovitostí v Anglii, takže zde měli opravdu velké slovo. Jan Viklef se přímo vymezoval proti církvi a papežovi a jediná akce, která se proti němu odehrála byla, že jej odvolali z univerzity. Dožil v klidu na jedné své faře.

To Martin Luther žil až po Husovi, vystupoval proti církvi velmi nekompromisně a když jej církev chtěla předvolat podobně jako Husa před církevní soud, Němci jej uchránili. Německá knížata jej totiž schovala na svých panstvích. Což se nestalo Husovi a je jasné, že tomu bylo proto, že byl Čech a jeho bližní jej nehodlali chránit ani pro něho hnout prstem tak, jak mají Češi ve zvyku už dlouhá staletí.

Z předchozího rozboru je jasné, že Hus dojel na to, že žil v Česku. Takže kdyby dnes žil, nejspíše by místo Němci HA HA napsal: „Češi HA HA.“ Ale to už by byl opravdu jiný příběh. Nejspíše by se Hus stal druhým Lutherem nebo Viklefem a jeho rodný Husinec i s cizáckou Prahou by ostrouhaly mrkvičku.

Zdroje:

Rowland Ingrid. Giordano Bruno. The University of Chicago Press. 2009

Mistra Jana Husi Sebrané spisy.1906. Nakladatel Vilímek.